Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

26. 3. 2017
Rubrika: O psaní

Hujer

Autor: Jaromír Slomek

28.02.2014 18:01

V aktuálních Pravidlech českého pravopisu čteme v oddíle Pravopisná pravidla v „Pozn. 1" mezi § 69 a § 70: „Velké písmeno se píše obvykle též v případech, kdy se vlastního jména osobního užije ve významu přeneseném: každý den se nenarodí nějaký Mozart. Jen v ojedinělých případech převládlo pojetí obecné, proto se píšou (ha, „píšou", nu, proč ne, je to dnes tvar zrovna tak spisovný jako „píší", ten nám akademičtí pravidláři dosud blahosklonně tolerují, avšak sami už se mu štítivě vyhýbají jako kadáveru na dálnici a časem ho zakáží, pardon, zakážou - J. S.) s malým počátečním písmenem slova jako švejk (mazaný, vychytralý ulejvák), jidáš (zrádce), kuba (hlupák), donchuán (svůdce), lazar (nemocný, ubohý člověk), pan franc (zámecký úředník), tatar (člověk, s kterým je těžké se domluvit); malé písmeno se píše i v ustálených obratech (poradit se s vaňkem) a v slovních hříčkách (pamatovat na navrátila)."

Podobně nás poučuje Internetová jazyková příručka (viz http://prirucka.ujc.cas.cz/?id=181): „jména jako J/jidáš, L/lazar, X/xantipa, H/harpagon, H/honza; S/salchow, L/lutz, A/alzheimer" se píší „s velkým písmenem (...) v původním významu: Jidáš = jeden z apoštolů, který zradil Ježíše, Lazar = přítel Ježíšův, Xantipa = Sokratova žena, údajně zlá; Harpagon = jméno hlavního hrdiny Molièrova dramatu Lakomec, Honza = domácká podoba jména Jan, Salchow, Lutz = krasobruslaři, Alzheimer = lékař. S malým písmenem se píšou v přeneseném významu: jidáš = zrádce, lazar = nemocný, ubohý člověk, xantipa = zlá žena, harpagon = lakomec, honza = dobrácký hlupák, salchow, lutz = skoky, alzheimer = nespis. druh nemoci. U přejatých jmen, která se užívají v přeneseném významu, často dochází i k jejich počeštění: Don Juan - donchuán = svůdce, Don Quijote - donkichot = snílek." Vybavují se i slova anton, filip, františek, havel, honzík, janek, karlík, matěj, pepík, robertek, vašek..., andulka, barborka, evička, iva, jarka, jarmila, kateřinka, marjánka, pavlínka, petruška, šárka, verunka, zorka...

Dodejme, že ve slovnících podchycená čeština zná i slova „robinson" (SSJČ: „kdo žije osaměle aprimitivně, soběstačně), „oblomov" (SSJČ: „člověk váhavý, nerozhodný") a znala také slovo „vávra", dnes živé už jen v Havlíčkových verších, kde ho ovšem editoři nechávají z piety stále s velkým V: „Kdo ctí cára a je Vávra,/ může něčím býti,/ kdo nechválí, bude věčně/ jenom vodu píti"; bývalo to pojmenování nikoli pro člověka mazaného, prohnaného, jak by se mohlo zdát, nýbrž naopak pro blbce (autoři PSJČ ani SSJČ už nepovažovali „vávru" za hodna zaznamenání, musíme za ním do Jungmanna, Flajšhanse či Zaorálka).

Slov, jejichž velké počáteční písmeno se v průběhu času pro speciální užití zmenšilo (jazykovědci by možná řekli, že od proprií se oddělila apelativa), jmen původně skutečných či literárních, není mnoho. Dát si bacha do tohoto šuplete nepatří, dělat hujera či být hujer(em) však zcela určitě ano. Příjmení Hujer (respektive Hujerová, ovšemže) není v naší populaci tak vzácné jako třeba Gott, Pokálený nebo Zajebal, podle www.kdejsme.cz žilo v České republice roku 2012 jeho nositelů celkem 484, třeba na Jablonecku 101, na Kutnohorsku 5 a na Písecku žádný. Oldřich Hujer byl lingvista, žák Gebauerův, profesor srovnávací indoevropské jazykovědy na FF UK. V jeho časech (1880-1942) toto příjmení nikomu nepřišlo komické, znala ho ostatně jen hrstka vzdělanců. Do povědomí opravdu širokých lidových vrstev vstoupil Hujer až díky filmu Marečku, podejte mi pero! a jeho dalším a dalším televizním reprízám. Hujera, odpornou a současně groteskní směs horlivosti a servility, v něm zosobnil znamenitě Václav Lohniský. Film (či, jak píší filmoví publicisté, „snímek") z roku 1976 se už stal klasickým. Jméno Hujer začalo „žít svým životem", jistě i proto, že - etymologicky ne právě průhledné - nebylo zatíženo žádným významem (příjmením Liška, Nováček či Veselý by se to asi nepodařilo), tvůrci ho zkrátka národu jako „volné" nabídli - a on si jím ruče obohatil svou frazeologii a idiomatiku.

Kdo a kdy poprvé „vysvobodil" příjmení Hujer z filmového „zakletí", už sotva zjistíme. Jednou to slovo bude v jazykových lexikonech, jako je tam „megera" či „nimrod", zatím ho zaznamenal pouze Slovník nespisovné češtiny (2006): „hujer - horlivec, přičinlivec <> slang souč. mládeže (známé z filmu Marečku, podejte mi pero[!])". V publicistice už je „hujer" dávno doma, pronikl i do mluvy mládeže poněkud odrostlé („Nejsem hujer, řekl Zaorálek", jiný než ten výše jmenovaný, viz http://zpravy.idnes.cz/prijeti-zaoralka-a-dienstbiera-na-hrade-u-prezidenta-f90-/domaci.aspx?c=A140128_130826_domaci_kop). Vznikla adjektiva „hujerský", „hujerovský" i adverbia „hujersky", „hujerovsky". Ba i nadávka „eurohujer", jíž odpůrci evropské integrace dětinsky častují její budovatele, zastánce, příznivce. Jak patrno, je to slovo produktivní. Asi ho čeština potřebovala.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.89

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   březen 2017

PoÚtStČtSoNe
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031