Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

29. 5. 2017
Rubrika: O sportu

Kam si dáte medaili?

Autor: Jaromír Slomek

21.02.2014 18:01

Možná by bylo nejlepší, kdyby sportovci neposkytovali novinářům žádné rozhovory, opravdu nikdy, za žádnou cenu, kdybychom je znali jen jako nemluvné lidi kopající do míče, honící hokejkou puk po „ledové ploše", vrhající kouli, odhazující oštěp, vzpírající činku, pádlující, veslující, skákající, lyžující, smečující, krasobruslící atd. Jenže sportovní novináři jsou svými redakcemi placeni za to, aby přinášeli informace nejen o hrách a závodech, tedy o jejich průběhu a výsledcích, nýbrž i o sportovcích samých: o jejich soukromí, myšlenkách, pocitech, o jejich ambicích dostat se „na bednu", o radosti z „cenného kovu", o smutku z „bramborové medaile". Proto za nimi běhají do mixzóny, ba si je zvou, jako třeba teď pan Bosák v Soči, do improvizovaného televizního studia, kde je „zpovídají".

Se sportovci, jako skoro s každým, lze samozřejmě mluvit o čemkoli, o počasí, o přírodě, o nákupech, o zálibách, o dětech a koneckonců i o sportu. Nejhodnotnější, protože nejautentičtější, domnívají se sportovní novináři, je interview pořízené bezprostředně po běhu, sjezdu, utkání... Proto se o takové rozhovory nejvíce snaží, i když bilanční povídání po skončení závodní činnosti mají rovněž v oblibě (při takové příležitosti se ptají na začátky, „první krůčky" na ledě, na fotbalovém trávníku atd., na „vrcholy a pády", na velké sportovní „podniky", „klání", mistrovství světa, olympijské hry, přátelství mezi soupeři, „věčnými rivaly"...). Sportovci už si zvykli, že sotva projedou či proběhnou cílem, opustí led, trávník, palubovku, kurt..., prostě hned po zvuku „závěrečné sirény" či po „závěrečném hvizdu rozhodčího", jim, vyčerpaným, zpoceným a toužícím po sprše, masáži a odpočinku, někdo strká před ústa mikrofon a klade otázky. Skoro všechny jsou zbytečné. Přece jsme v televizi viděli, jak hokejisté hráli, jak rychlobruslařka uháněla do cíle nebo jak biatlonista běžel i střílel, co k tomu dodávat? Jenže zvyk je železná košile.

Sportovní žurnalisté si oblíbili introspekci: Co se vám honilo hlavou, když... Tento dotaz je populární, neváhala jej tasit třeba Martina Kučerová v rozhovoru s úspěšným biatlonistou Ondřejem Moravcem (MFD 19. 2. t. r.): „Co se vám honilo hlavou v cílové rovince?" A ten dobrý muž poctivě odpověděl: „Bylo to podobné, jako když jsem dojížděl na jasné pozici ve stíhačce. Už jsem s tím třetím místem nemohl nic udělat. Ale pro mě neskutečné zážitky." Možná měl říct: „Nic. Nic se mi nehonilo hlavou. A co se honívá hlavou vám?"

Aktuální interview je zkrátka novinářská povinnost. Když Martina Sáblíková v Soči „obhájila zlato", pronikl do její blízkosti i Jaroslav Kára a pro www.denik.cz pořídil 19. února t. r. rozhovor. Vymyslel mimo jiné následující otázky: „Co jste prožívala po dojezdu?" „Jak jste vnímala časy vašich (sic!) soupeřek?" „Při posledním kole už jste si dojezd závodu užívala?" „Kdy jste uvěřila, že vás soupeřky v poslední rozjížďce o zlato nepřipraví?" „Zaplavila vás radost?" „Jak se odměníte?" „Kam medaili dáte?" Úspěšná olympionička, na novináře již dávno zvyklá, odpovídala v celých větách. Nejen ze slušnosti, pravděpodobně i proto, že ji bavilo rekapitulovat závod, jeho atmosféru, reflektovat svůj sportovní výkon. Jak by se asi tazatel zachoval, kdyby z jejích úst slyšel třeba toto? „Co jsem prožívala po dojezdu? Únavu i radost, věřil byste tomu? Jak jsem vnímala časy soupeřek? Trnula jsem, aby nebyly lepší než moje, tak to při závodech chodí, víte? Dojezd závodu že bych si užívala? Byla to dřina od začátku do konce, o ní nemáte ani potuchy, nebo jste snad taky rychlobruslař? Kdy jsem uvěřila, že mě soupeřky nepřipraví o zlato? Možná nevíte, že to nebyl můj první závod, jisté zkušenosti už mám, a tak jsem, věřte nevěřte, po tom a tom kole tušila, že jejich průběžné časy mi dávají na zlatou medaili velkou šanci. Jestli mě zaplavila radost? Pane Káro, ruku na srdce, co myslíte? Zaplavila, nebo nezaplavila? Co zaplavuje vás? A jak že se odměním? Pardon, ale co je vám do toho? Kam medaili dám? Vidíte, na to jsem vůbec nepomyslela, safra, safra, kam já jenom tu placku moji zlatou dám? No, někam ji dát musím, to je fakt, přece ji tady nenechám. Už to mám! Dám ji do vitríny. K ostatním medailím. Nebo kam byste mi poradil? Do sklepa pod uhlí?"

Co kdyby sportovci místo interview dávali novinářům mlčky navštívenky? Bylo by na nich v několika jazycích jen pár slov. Avers: „Z úspěchu mám přirozeně velkou radost." Revers: „Neúspěch mě mrzí; tak snad příště."



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.42

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   květen 2017

PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031