Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

19. 11. 2017
Rubrika: O psaní

Kronika tak řečeného Dalimila aneb AJL

Autor: Jaromír Slomek

14.02.2014 18:01

Pár dní před 90. narozeninami (na svět přišel 2. 3.1924 v Praze) dostal A. J. Liehm pěkný dárek od ministerstva kultury: knihu v pevné vazbě o 677 stranách nazvanou Názory tak řečeného Dalimila (pro pořádek: vydavatelem přirozeně není státní úřad řízený včera panem Balvínem a dnes panem Hermanem, nýbrž pražské nakladatelství Dokořán - „za finanční podpory" atd.).

Je to, čteme v nepodepsaném textu na chlopni přebalu (Martin Groman?), soubor „téměř všech článků, esejů a úvah mezinárodně uznávaného a dnes již legendárního exilového  novináře A. J. Liehma, které pod pseudonymem Dalimil pravidelně publikoval v letech 1971-1989 převážně v římském exilovém časopise Listy. Ve svých textech se - jako zkušený a nesmírně vzdělaný (?! - J. S.) pozorovatel - s nebývalým přehledem vyslovuje k politickému dění ve světě, v ,normalizovaném‘ Československu a v Sovětském svazu, zajímá se o evropské levicové hnutí a také glosuje české i evropské kulturní události. Ačkoliv by se mohlo zdát, že Liehmovy názory, postřehy a analýzy jsou nám časově vzdálené, opak je pravdou."

Nu, časově vzdálené nám bezpochyby jsou, to není zdání, přinejmenším čtvrtstoletí už nás od nich odděluje, s tím se při nejlepší vůli nedá nic dělat. A bude to jen horší. Každým dnem se nám Liehmova publicistika vzdaluje (ta z let 40. a 50. už v 60. letech působila málem jako středověká). Protože však jde o jméno v dějinách české žurnalistiky nepřehlédnutelné (ač legendy s ním spojené nám známy nejsou), je to četba poučná: ano, takové to - pohledem AJL - bylo.

Antonín Jaroslav Liehm byl, jak patrno, vždy hotov vyjádřit se, k čemu je třeba - k Solženicynově deportaci z SSSR, k Závěrečnému aktu Helsinské konference, ke zvolení polského kardinála papežem, ke Gorbačovovi, k Jakešovi... Na svět se díval socialistickými brýlemi a nepochyboval, že je to ta správná optika. O „pražském jaru" (podle něho šlo o „československé jaro", no dobře), k jehož aktérům patřil, se i deset let po srpnu 1968 domníval, že „učí (...) mnohému jak východní, tak západní Evropu", byl přesvědčen, že „ani sebeintenzivnější sovětská politická a vojenská kontrola nemohou nic změnit na tom, že středoevropský socialismus bude buď demokratický, nebo zůstane toliko nahromaděním výbušnin pod vojenskou stráží". Dopadlo to, jak víme, jinak, ze „středoevropského socialismu" se stal historický pojem, to však AJL nevyčítejme, nemohl to vědět. Zato mohl tušit, jako to tušili západní kremlologové, že Gorbačov bude jiný než Brežněv, Andropov nebo Černěnko. Leč netušil ani trošku, i v prosinci 1985 měl jasno: „Michail Gorbačov (...) se stane, patrně nadlouho, novým sovětským diktátorem." Absolvent Vysoké školy politické a sociální dokonce čtenářům exilových Listů prozradil, že v SSSR za Gorbačova půjde „o další posílení policejního charakteru sovětského státu, o zdůraznění dozoru nad disidenty a živly všeho druhu". V pozdějších komentářích pak letošní jubilant začal Gorbačovovi familiárně říkat Míša Gorbačov, eventuálně pouze Míša (kdyby tak činil Zdeněk Mlynář, prosím, avšak AJL Gorbačovovým spolužákem a přítelem, pokud víme, nebyl). Paní Jiskrová měla na tuto žoviálnost vzít ohled při sestavování jmenného rejstříku, třeba takto: „Gorbačov Michail Sergejevič, též Míša"; mimochodem, v rejstříku se ze dvou mužů stal jeden, to se rejstříkům občas stává, zde se u jména Kissinger (Henry) omylem odkazuje i na německého kancléře, jenž se jmenoval podobně, Kiesinger; zkomolen je už v Liehmově textu: „Kissinger usedl do Hitlerova křesla".

Odbočka. Metaforu s křeslem má AJL rád, v nekrologu Ferdinanda Peroutky napsal: „Nebylo tak docela mimo logiku ironického osudu, že zrovna já měl v září zasednout v křesle, ze kterého on v únoru 1948 odešel." Odešel? Málo přiléhavé slovo pro tu situaci. Nebavilo ho to už, tak se prostě zvedl a pokuřuje lulku pomalu odešel? Ach ne. Je pravda, že AJL se měl stát - a nebýt sovětské invaze, asi by se skutečně stal - šéfredaktorem „obnovených" Lidových novin. Těch peroutkovských? To sotva. Do skutečných Lidových novin, ne do ukradené značky, by přece musel být povolán z exilu jejich někdejší šéfredaktor, v únoru 1948 z redakce vyhnaný. Sil by na to měl po dvaceti letech možná ještě dost; jenže nabídnout mu ono, řečeno s AJL, „křeslo", tehdy naše chrabré dubčekovce, v mládí udatné gottwaldovce, ani nenapadlo. Hle, socialismus s lidskou tváří, inspirace zajisté pro celý svět.

A přece je dobře, bez ironie, že AJL ten knižní prezent k devadesátinám dostal. Jak by ne. Jen to chtělo lepší edici - s kvalifikovanými vysvětlivkami a komentáři. Škoda. Tak příště? Asi ne.  



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.79

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   listopad 2017

PoÚtStČtSoNe
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930