Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

24. 9. 2017
Rubrika: O psaní

Zahrát si

Autor: Jaromír Slomek

10.01.2014 18:01

Kdyby nebylo slovesa „zahrát(i) si", česká mediální kritika, totiž ta zaměřená především na film, ale i na divadlo, by se snad musela postavit do fronty na rekvalifikaci. Slovník spisovného jazyka českého (http://ssjc.ujc.cas.cz/), jehož aktualizované reedice se, jak patrno, nedočkáme (v Ústavu pro jazyk český mají na práci důležitější věci), říká: „zahrát si dok. (s chutí) se oddat něj. dobu hraní (ve význ. 1-5) (v. za- II): jdi ven trochu si z.; z. si s kamarády pohrát si; z. si s míčem; z. si na vojáky; z. si s někým na schovávanou, přen. skrýt před ním něj. úmysly, cíle ap.; - z. si šachy; z. si karty (zř. v karty); -z. si tenis, kopanou; z. si v míč (zř., Hál.); nejde o to vyhrát, jako dobře si z. najít ve hře uspokojení; - z. si v dobré veselohře; z. si Cyrana; z. si na pána vydat se za něho, napodobit jej; přen. expr. (potok) si zahrál na řeku (Čech) v jistém období se jí podobal; - z. si valčík, blues; z. si na housle", takže je v pořádku, akademickými lingvisty požehnáno, když například čteme, že paní Bohdalová „si zahrála" starou herečku a pan Brzobohatý „si zahrál" (dříve by se napsalo  „ztělesnil", ale to už se moc nenosí) učitele na penzi, rozumí se v neuvěřitelné pitomosti Vrásky z lásky, jíž Česká televize korunovala Nový rok.

Praví-li slovník, že „zahrát si" znamená „(s chutí) se oddat něj. dobu hraní", vyplývá z toho, že ten, kdo v nějaké hře či filmu pouze hrál, činil tak bez chuti, rutinně, vlažně, laxně, zatímco ten, kdo si zahrál, měl z toho plezír. Při čtení současné české filmové i divadelní publicistiky vzniká dojem, že snad všechny české herečky a všichni čeští herci (o zahraničních nemluvě) hrají na „prknech, která znamenají svět", na „stříbrném plátně" či na „obrazovce" s náramnou chutí. Máme štěstí!

Hle, Lidové noviny z 3. 1. t. r. (i všechny následující citace jsou letošní) o zemřelé americké herečce: „Zahrála si také na Broadwayi a v různých televizních seriálech." Nemohla tam pouze hrát, musela „si zahrát". Keep smiling! A třeba Novinky.cz s datem 6. 1.: „Ondřej Sokol napsal k filmu scénář, sám jej režíroval a zahrál si i jednu zhlavních rolí." To prý „prozradila za tvůrce Dita Brančíková." Ovšemže to dotyčná nemohla jen tak sdělit, musela to „prozradit". Téhož dne TV Plus: „V roli Honzy Dvořáka se vystřídalo jedenáct herců, Lucku Francovou si zahrálo devět dívek." Podobně Rytmus života (také 6. 1.) o herečce Medvecké: „V životopisném dramatu »Veronika« (1985) si zahrála dívku vzhlížející k Boženě Němcové." Krkonošský (a kdovíjaký ještě) deník přinesl 7. 1. rozhovor s českou herečkou. Jedna z důvtipných otázek zněla: „V tomto snímku jste si zahrála partnerku Oldřicha Kaisera. Jaké to bylo?" Deník Aha! z 8. 1. v článku o jakémsi pozapomenutém českém herci (články o pozapomenutých hercích jsou vděčný žánr, hojně pěstovaný především bulvárem) vyjmenovává filmy, „ve kterých si zahrál". Šťastný to umělec, zahrál si ve všech, do kterých byl obsazen. Hrál pokaždé s chutí, nikdy s nechutí. Ale pozor! Vyškovské noviny 3. 1.: „Hrají všechny, aby si zahrály..." To dává smysl, jenže tady je řeč o basketbalistkách.

Uplatnil by se onen „chuťový" prvek „si" i při referování o jiných druzích umění? V roce 1866 si Smetana složil Prodanou nevěstu a v roce 1893 si Dvořák složil Novosvětskou? V roce 1836 si Mácha napsal Máj a v roce 1878 si Neruda napsal Písně kosmické? To ne. Avšak Holan v letech, kdy tu měl stranicky organizovaný zločin ústavní většinu, napsal, si napsal, napsal do šuplíku: „Ne že bych nechtěl nebo nemohl,/ ale mně je to zakázáno!/ A tak čekám na vlastní ráno!" (Knižně poprvé až čtvrt století po básníkově smrti, bohužel se to v Pasece neobešlo bez editorského lajdáctví: „mě je to zakázáno".) V roce 1950 si Švabinský nakreslil Fučíka a v roce 1968 si Haďák nakreslil Dubčeka? Nikoli, nakreslili je bez „si". V roce 1950 si však Švabinský mohl nakreslit Masaryka a Haďák si za Husáka mohl kreslit Dubčeka do aleluja.

Zahrál si, zahrála si... Co je to? Možná další dílek v bláznivém puzzle zvaném Infantilizace jazyka. Což aby herci zase jen hráli? A pokud by „si zahráli", tak třeba šachy, karty, halmu atd. Nebo na vojáky. Nebo na ministry. Nemohli bychom se na tom dohodnout? Asi nemohli.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.67

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   září 2017

PoÚtStČtSoNe
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930