Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

13. 12. 2017
Rubrika: O psaní

Život dotírá hnusem venku aneb Ivan Diviš

Autor: Jaromír Slomek

29.11.2013 18:01

Existuje internetový Slovník české literatury po roce 1945 (http://www.slovnikceskeliteratury.cz/), příruční pomůcka vytvořená Ústavem pro českou literaturu Akademie věd České republiky, zdarma k dispozici pro každého, kdo má přístup do internetové sítě. Hesla věcná (časopisy, nakladatelství, instituce...) a především osobní (všech dohromady je, jak informují autoři, „více než tisíc") jsou průběžně aktualizována, tak třeba heslo Jaroslav PUTÍK už obsahuje též informaci o nedávném spisovatelově úmrtí a oddíl LITERATURA dokonce zachycuje jeden z nekrologů (další si musí eventuální zájemce dohledat sám). Heslo Ivan DIVIŠ je na tom hůř. V roce 1995 ho sepsal Jaroslav Med, dvanáct let nato ho aktualizoval Karel Piorecký, respektive značky kb a kp, z nichž druhá, předpokládáme, patří výše jmenovanému, na tom však nezáleží. Od roku 2007 už se na heslo Ivan DIVIŠ nikdo z pětadevadesáti ústavních pracovníků nepodíval. Dříve či později, má-li ten slovník být k užitku, však bude muset někdo doplnit, že s vročením 2011 vyšel knižní soubor Divišovy korespondence a s vročením 2013 básníkův monografický portrét, jehož autorem je paradoxně pracovník Ústavu pro českou literaturu Jiří Zizler.

Nejprve tedy ty dopisy (Návrat do Čech, nakladatelství Torst, uspořádal, k vydání připravil a ediční poznámku napsal Zdeněk Potužil, 468 str.). Jde pouze o výbor, navíc z let 1990-1999, jak říká i podtitul, ovšem psaní adresovaná Jiřímu Brabcovi pocházejí už z let šedesátých, podobně dopis Karlu Šiktancovi, listy Jaroslavu Medovi mají dataci (také) 1968-1970, dopisy prvorozenému synu Martinovi psal básník v letech 1972-1981. Tyto čtyři soubory korespondence stojí na počátku knihy a nesou souhrnný název Prolog. Ivan Diviš (1924-1999), jak zdůrazňuje editor, si však korespondoval i s jinými lidmi než jen s výše jmenovanými či s Vladimírem Justlem, Marií Langerovou, Ladislavem Vereckým, Václavem Vokolkem... Do jeho epistolografického okruhu patřili dále například básníci Petr Král, Jiří Kuběna, Ivan Slavík nebo Ivan Wernisch, výtvarníci Jaroslav Šerých, Vladimír Tesař a Helena Wernischová, nakladatelé Vladimír Pistorius a Martin Pluháček.

Diviš je v dopisech takový jako v poezii i životě, umanutý, podivínský, naléhavý, eruptivní, rozkošnický, pitvorný, zábavný, okouzlený sám sebou, jednou všeobjímající a podruhé rozzuřený, hromovládný. Stále potřebuje být v kontaktu se svými přáteli, obklopen přinejmenším jejich slovy, když „život dotírá hnusem venku". Teprve na sklonku života se stěhuje z německého exilu do Čech natrvalo, předtím se těší na každou cestu do „Pražičky". Je citlivý, ba hypersenzitivní, je-li mu něco opravdu cizí, tedy rezervovanost.

Jednou, až to nebude zajímat už vůbec nikoho, snad bude Divišova korespondence vydána v relativní úplnosti a s rozsáhlým, maximalistickým poznámkovým aparátem, nad jehož přípravou se někdo zapotí. Ale co, buďme rádi, že tu zatím máme alespoň tuto ochutnávku.

A ještě pár slov k Zizlerově práci Ivan Diviš - Výstup na horu poezie (Host - vydavatelství, s. r. o., 262 str.). Kdo čeká pozitivistickou monografii typu Grundova Karla Jaromíra Erbena (rodina, školy, zrání osobnosti, společenské souvislosti, obraz doby atd.), bude zklamán, kdo si chce se Zizlerem zalistovat v Divišových básnických knihách, má dobrou příležitost. Autor sám říká, že jeho „záměrem bylo pokusit se o interpretační uchopení a otevření jeho (Divišova - J. S.) čtenářsky ne vždy snadno přístupného díla". „S ohledem na svoje založení" prý „zvolil formu eseje". Spíše však předložil bohatě komentovanou čítanku, v níž se s námi dělí o vlastní čtenářské objevy, a ne-li objevy, tedy zážitky.

Tato divišovská propedeutika je psána lehkým (no dobře, esejistickým) perem, namáčeným co chvíli v řídkém publicistickém inkoustu („Divišův jazyk se chce skutečnosti zmocnit a zároveň ji umocnit" - pokušení pohrávat si s paronymy by snad měl literární vědec odolat, nepíše-li zrovna příspěvek do obrázkového časopisu). Zizler to všechno myslí dobře, Divišovy verše prožil a snad i protrpěl, bohužel je nakonec často osvětářský, někdy až školometsky deksriptivní, třeba verše „všechen pohyb/ od roubu k růži a od ostnu k růži/ spěje, spěchá i ústí do spalovny" pokládá za nutné dovysvětlit slovy o stísněnosti, jež „přivádí na svět chorobný pesimismus, který se neumí vyprostit ze sevření neúprosných faktů biologického materialismu". Aha, spalovna, má si zřejmě říci myslivý čtenář, to bude ten biologický materialismus. Podobně ve verších „Kde to jsem? Tady? Kde je to tady?/ To přec není zde? A tedy, kde to jest?" literární historik bystře odhaluje básníkovu „nedůvěřivou a skeptickou nejistotu ohledně vlastní identity". Inu. Pomůcka pro středoškolské češtináře? Vlastně proč ne!   



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.44

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   prosinec 2017

PoÚtStČtSoNe
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031