Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

22. 10. 2017
Rubrika: O psaní

Ctitel, láska, přítel, přítel, nápadník a snoubenec

Autor: Jaromír Slomek

22.11.2013 18:01

Možná opravdu byla „až příliš zhýčkaná a vskutku přepychově rozmarně pěstěná", snad skutečně nevycházela „takřka ze samých zábav, ba že drahocenné šaty, sotva jedenkráte oblečené, se již odkládají a nové pořizují, ale oproti tomu s kuchyní se pranic neobírá, ani šitím, pletením atp.", jak soudil její současník a rostenec Boleslav Trojan (1850-1929), stavební rada, syn právníka a politika Aloise Pravoslava Trojana (1815-1893). Řeč je o Zdeňce Havlíčkové (1848-1872), dceři manželů Julie Havlíčkové (1826-1855) a Karla Havlíčka Borovského (1821-1856), národním sirotkovi, na jehož příběhu erudovaná popularizátorka české historie 19. století Milena Lenderová (nar. 1947) vykresluje obraz především pražského měšťanstva padesátých a šedesátých let předminulého věku, připomínajíc současně dobové limity společenských konvencí. Knihu Dcera národa? / Tři životy Zdeňky Havlíčkové (325 str.) vydalo pražsko-litomyšlské Nakladatelství Paseka.

Příběh nešťastné Zdeňky Havlíčkové je dostatečně znám, byl mnohokrát popsán a opakovaně umělecky ztvárněn. Každý, koho zaujal osud (a ovšem též básnické a publicistické dílo) Zdeňčina otce, ví o tomto děvčeti přinejmenším tolik, že si z něho „národ" udělal jakési rukojmí, formou loterie mu pořídil věno a mluvil mu velmi hlasitě i do jeho osobního, citového života. A podobně snad každý, kdo se kdy vážněji zabýval Karlem Havlíčkem Borovským, ví dobře, že nejbohatším zdrojem informací o něm zůstává knižně dosud nevydaná „monumentální monografie o Havlíčkovi, čítající kolem 2000 stran", celoživotní práce ovšemže nemarxistického historika Karla Kazbundy (1888-1982), v současné době dostupná v Archivu Národního muzea. Však z ní mnoho havlíčkovských badatelů vydatně těžilo, někteří přiznaně, jiní kradí. Profesorka českých dějin Lenderová se o ní dověděla kupodivu asi až ve zralém věku („Za upozornění na její existenci děkuji Mgr. Jitce Bílkové"). Tomu se skoro nechce věřit.

Autorka líčí dětství, dospívání a ranou dospělost předčasně zemřelé Zdeňky Havlíčkové, poněkud zapomínajíc na dobový kontext. Vždyť doba Zdeňky Havlíčkové byla i dobou takového Josefa Mánesa či Bedřicha Smetany (mimochodem, jeho preceptorem byl přece Zdeňčin otec), o nich však v biografii ani slovo, a že je v rejstříku jmenném (bez chyb v datech se pohříchu neobešel) kdekdo. Jako kdyby senzitivní Zdeňka nežila uprostřed české společnosti (většinu života strávila v Praze), nýbrž v nějakém pohraničním ghettu, do něhož z kulturního provozu v centru nic nedošplíchne. Když ne o době, tedy o „dceři národa" se však dovíme i leccos v detailech nového.

Paní Lenderová prošla archivy i rozsáhlou havlíčkovskou literaturu (Moravovu knihu Havlíček v Brixenu překvapivě pominula), ba i ohlasy vyvolané Zdeňčiným obrazem v literatuře, divadle, filmu. Ve výkladu bezděčně (?) sklouzávajícím do publicistiky („byla ruka v rukávě", „více než sporadicky", „Republikánská rétorika využila Havlíčkův odkaz bezezbytku [sic!]") se opakuje, tu vědomě („už zmíněná Zdeňčina obhajoba", „připomenutá edice" apod.), tam nevědomě (na str. 189: „Počátkem jara 1871 Kounicova korespondence ustala. Zdeňku to znepokojovalo, připouštěla i možnost, že si našel jinou lásku.", str. 207: „...počátkem jara 1871 dopisy od něj ustaly. Zdeňku to znepokojovalo, připouštěla možnost, že si našel jinou lásku."). K čemu byl u textu odpovědný redaktor? Neohlídal ani dělení slov! Číst „nas-bíraly", „nezapom-něla",„německ-obrodském", „živ-ota" atd. je mrzuté. A proč neprověřil autorčino mylné tvrzení, že značku V. Kol. „Vopravilův Slovník pseudonymů v české a slovenské literatuře neuvádí"? Stačilo tam nalistovat str. 482 a přečíst heslo Vincenc Červenka - tomuto muži značku ostatně připisuje i Lexikon české literatury.

A přece je to podnětná monografie. Její nejnapínavější a nejobjevnější část (Lásky dcery národa) je sepsána citlivě, Zdeňčina citová nerozhodnost, ústící do zpočátku snad vzrušující, později asi vyčerpávající milostné simultánní partie, je tu podána velmi ohleduplně a shovívavě. Však i Zdeňčini potenciální ženiši (zemřela neprovdána) jsou v rejstříku charakterizováni pečlivě váženými přídomky: Kheil je Zdeňčina „láska", Kounic „přítel", Battaglia „přítel", Brdlík „ctitel" a teprve Svoboda „nápadník a snoubenec".

Známé verše Karla Havlíčka Borovského, navazující na poznání, že na světě to chodí „každou chvíli jinák", jeho dcera Zdeňka jakoby převrátila. Za „svatou" je ctěna až dlouho poté, co byla ještě zaživa pražskými filistry s gustem poplivána.           



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.81

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   říjen 2017

PoÚtStČtSoNe
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031