Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

13. 12. 2017
Rubrika: O psaní

Mělo to smysl aneb Jaroslav Putík

Autor: Jaromír Slomek

08.11.2013 18:01

Než zvedl sluchátko, vyzváněl mu v posledních letech telefon až zlověstně dlouho. Konečně! „Pane Putíku, jak se vám daří?" „Čím dál lepší!" Smysl pro ironii si uchoval do konce. I když už byl zesláblý, křehoučký, jeho intelekt se ani pod náporem vysokého věku a chorob nezdeformoval. Dožil se devadesáti, měl to v genech. Vzpomněl si, když letos 25. července vkročil na pár týdnů do desátého decennia, co si poznamenal koncem roku 1989 o otcových 92. narozeninách? „Všechno těžké a smutné. Přivezl [jsem mu] láhev maďarského šampaňského, ale musel jsem ji vypít sám. Pln starostí zpátky do Prahy a na další manifestaci. Prodírám se davy od Muzea dolů a stále musím bojovat s dojetím, už mě to štve." To jsme v knize Odysea po česku, jedinečných deníkových záznamech z let 1971-1989. Anatomie husákovské „normalizace". Možná je to nejvýstižnější obraz té doby v české literatuře, v čase vydání zastíněný zápisky Jana Zábrany, jenž ovšem na rozdíl od Jaroslava Putíka nebyl v letech sovětské okupace zbaven publikačních možností a zahnán do exilových nakladatelství a samizdatových oficín.

Pan Putík tedy... už není. Jako když se tiše sesuje a do země propadne dům ve městě, jímž člověk se zalíbením prochází, aniž na něco takového pomýšlí, přestože kráterů už se ani nelze dopočítat. Co zůstává? Přece všechno, všechno zůstává! Prózy i publicistika, překlady i rozhovory. A třeba také Orientace, jejíž redakci v letech 1969-1970 (až do zákazu) Jaroslav Putík vedl, časopis nadprůměrný nikoli jen „na svou dobu", nýbrž stále podnětný, nezklamávající při čtenářských návratech; Orientace, čas ji už prověřil, patří mezi stále inspirativní česká periodika. Jako Slovan, Přítomnost, Šaldův zápisník nebo Kritický měsíčník.

V roce 1963 je Jaroslavu Putíkovi čtyřicet, literární vrcholy má teprve před sebou. Do souboru drobných slovesných útvarů nazvaného Indicie a vydaného tehdy Mladou frontou velkorysým nákladem 12 000 výtisků (to ještě nic není, roku 1967 mu tam vydají román Smrtelná neděle, na základě objednávek subskribentů budou muset vytisknout 134 500 exemplářů!) zařazuje i Rozhovor. Komika dialogu A s B stojí na kontrastu nahlas pronášených vět a nevyslovených myšlenek. „- Jak se pořád máš? Vyhlížíš báječně! / Staroch nám hasne. - Děkuji, nemohu si stěžovat... / Copak takový nával srdečnosti? - Prý jsi byl někde v cizině... / No, pochlub se, pochlub. - V Paříži, čtrnáct dní jenom. / Vždyť to dobře ví. - Paříž... (pokyvuje znalecky a zároveň lítostivě hlavou) / Kdybys pustil mladší, hlade. - Uteklo to jako voda / Co se tak zajímá?" Atd. To si autor ještě dělá legraci ze stáří, ale dovede se (zatím stále s legitimací KSČ v kapse; „definitivní vystřízlivění" přijde v srpnu 1968 při pohledu na „rozstřílenou fasádu Národního muzea") ušklíbnout i nad dobovou absurditou-realitou: cesta na Západ, zajisté služební, je čímsi vyvolávajícím na jedné straně obdiv, závist, na druhé straně blahosklonné pozvání na návštěvu („budu vyprávět o Francii, přivezl jsem nějaké pití a něco na dívání také..."). Ano, takové to bylo. A Jaroslav Putík byl bystrý pozorovatel, s jemnocitem pro detail až básnickým.

Nikam se nehrnul, nepotrpěl si na sebepropagaci. I v malé stolní společnosti byl spíše pozorným posluchačem a příležitostným glosátorem než chrličem historek. Přinejmenším v poslední čtvrtině života, kdy jsem měl potěšení poznat ho osobně. A že toho zažil dost! V německých věznicích i v Dachau, po válce na cestách do světa, třeba až do Japonska či na Nový Zéland. Po dlouhá léta byl zdatným chodcem, turistou. Ve stáří se spíše rozpačitě než pyšně ohlížel za svým životem a dílem. V rozsáhlém rozhovoru s tehdejší studentkou žurnalistiky Markétou Bartošovou, pořízeném krátce před osmdesátkou, říká: „Nikdo se mě ještě neptal, které životní hodnoty pokládám za nejdůležitější. Dnes se mi zdá, že jsou to tři základní věci: na prvním místě smysl pro humor, na druhém vlídnost a na třetím místě odvaha." A příznačně dodal: „Zároveň bych připomněl, že si vždycky ceníme těch věcí, kterých se nám buď nedostává vůbec, nebo méně, než bychom si přáli." Přitom se mu všeho uvedeného dostávalo hojně. Za Husáka si s režimem nezadal, signatáři Anticharty pohrdal („Tohle jim nebude prominuto"), k Hamšíkovi, Hrabalovi, Ptáčníkovi, Šotolovi a dalším se nepřidal, měl jasno: „Podepsat znamená vrhnout se do politiky jako do sudu sraček." Odvážný byl.

„Jaký to mělo smysl, se nedozvíš ani v okamžik smrti," čteme v Bláznově polštáři (2003) mimo kontext (oddíl Jednou větou). Teď už máte, pane Putíku, ten okamžik za sebou. Mělo to smysl, jak by ne. Z dějin české literatury Vás žádní „normalizátoři" nemohli vyradýrovat, a že hodně chtěli; přijdou-li někdy nějací noví, zase se jim to nepodaří.

Tak sbohem, budete mi tu scházet. Měl jsem Vás rád.   



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.81

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   prosinec 2017

PoÚtStČtSoNe
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031