Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

22. 10. 2017
Rubrika: O psaní

Poklad

Autor: Jaromír Slomek

01.11.2013 18:01

Blázna by v stúpě opíchal, jiný nebude. Komu (Pán) Bóh, tomu všichni světí. Pozdě bycha honí (honiti). Já o slivách, on o cibuli. V cizí naději nevař hrachu. Mnoho čápóv, málo žab. Štír, had a žába, mnich, čert a bába. Jablko od stromu daleko nepadne. Neklať hrušek, až dozrají. Hned pláče co kurva. Teď, holube, zrno. Kdyby koza delší ocas měla, hvězdy by smetla. Jednoho čerta vyhnati a deset jiných vehnati. Jez, cožs sobě navařil. Tvrd kozel dojiti. Ktož moc má, ten právo. Sytý lačnému nevěří. Lépe jedné svini zadek mazati nežli všem. Sedí jako nadutý měchýř. Až do motyky a lopaty. Dobrá (veselá) mysl pól zdravie. V hrdlo naseru. Léná ruka holé neštěstie. Číhá jako rybář na parmu. Jest ho potřeba jako pátého kola u vozu. Nestojí za psie hovno. Co slina k ustóm přinese, to proplíští. Co na srdci, to v ústech (na jazyku). Poradil sě s Vaňkem. Nepodávej psu vidliček. Kozla zahradníkem udělati. Nežeň se očima, ale ušima...

Dlouhá, velmi dlouhá léta jsme čekali na reedici Českých přísloví (1911-1913), vybraných a uspořádaných pozapomenutým lingvistou a literárním historikem Václavem Flajšhansem, díla v antikvariátech nedostupného, a přece významného, využívaného, citovaného. Až si na Univerzitě Palackého v Olomouci řekli, že na knižní trh uvedou fotoreprint. A s finanční podporou Ministerstva kultury ČR tak učinili. Prof. Valerij Mokienko, DrSc., a prof. Ludmila Stěpanova, CSc., napsali jedenáctistránkovou „Předmluvu editorů k reedici slovníku" a jedenatřicetistránkový „Komentář editorů k reedici slovníku". Přidali desetistránkový soupis literatury, výběrový, ale budiž, potkáváme se v něm se starými známými - Čelakovským, Jungmannem, Komenským, Machkem, Zaorálkem... a ovšem i s hojností transkribovaných i netranskribovaných Rusů, s dalšími Slovany i Neslovany.

Po erudovaných ruských editorech měl text někdo přečíst lépe než paní Machalová, jíž Mokienko jmenovitě děkuje za „pomoc při jazykové úpravě našich komentářů a předmluvy", nezůstalo by tam pak tvrzení, že Flajšhans byl autorem „více než 700 knih a dalších publikací" (poněkud neobratně jsou tu asi převzata slova Emanuela Michálka z Naší řeči č. 3/1986: Flajšhansova „publikační činnost obsahuje na 700 knih, článků a posudků", to už je lepší, ale ani takto by se neměla mísit knižní bibliografie s článkovou), a snad ani lapsy početní.  Paremiolog Moric Iljič Michelson prý žil „na začátku 19. století" a jeho sbírka ruských přísloví (1903-1905) byla „více než dvě století zapomenuta". Kde je pravda? Nebo: „Právě proti pojetí přísloví jako odrazu národního ducha V. Flajšhans před více než 150 lety vystoupil" - to sotva, žil v letech 1866-1950, není obtížné si spočítat, že dosud neuplynulo ani 150 let od jeho narození. Ale nechme editory editory. Jde tu v první řadě o monumentální dílo (dnes by na něm po několik let pracoval velký tým a bez grantu by se neobešel) s podtitulem, už je snad čas ho uvést, Sbírka přísloví, průpovědí a pořekadel lidu českého v Čechách, na Moravě a v Slezsku.

Podle Jaroslava Zaorálka, jehož Lidová rčení, od roku 1947 opakovaně vydávaná, má ve své domácí knihovně každý český vzdělanec, „Flajšhans je cenný hlavně tím, že jednak svědomitě excerpoval mnoho staré literatury, zvláště ze 16. stol., jednak opatřil získaný materiál bohatým kritickým aparátem". Ano, tento středoškolský (!) učitel šel pro přísloví do staročeských textů, ale i do sbírek přísloví, třeba do souboru Konráda z Halberstadtu, mnicha z doby Karla IV., do sbírky připisované Smilu Flaškovi z Pardubic a Rychmburku, do Jana Blahoslava i Jakuba Srnce z Varvažova. Vznikl úžasný slovník, hluboká a bohatá pokladnice české frazeologie a idiomatiky, z níž můžeme - a skoro musíme - nabírat na přeskáčku (ach ano, „na přeskáčku činiti", to je staré, zde s dokladem „na přeskáčku řěčníci stran obú sobě volé" od Ondřeje z Dubé, rázem jsme ve středověku, ale to v Českých příslovích co chvíli), a proto s četbou nebudeme nikdy hotovi, toto je kniha - přesně řečeno: dva svazky - nekonečných návratů a nových a nových objevů. Narazíme tu třeba na apelativa fučík, haken, harapes či hosták, živá dnes leda v příjmeních, překvapivě se tu setkáme se slovy pro nás běžnými, pro naše předky kupodivu také, ovšemže s poněkud jiným významem: rychlík nebyl vlak, letadlo nebyl aeroplán a folkař nebyl písničkář.

Podle Komenského je přísloví „krátké a mrštné propovědění, v němž se jiné praví a jiné rozumí", ale někdy ta pojmenování příliš obrazná nejsou, naši předkové dovedli být jadrně lapidární: že něco stojí „za hovno", psal už Jan Hus, jak má Flajšhans spolehlivě zaznamenáno. Heslo Neobyčejný uvádí mj. „neobyčejná slova" a „neobyčejné nadání". Jako by byla řeč o slovníku a jeho autorovi. „Neobyčejných slov" je na 741 a 448 stranách hojnost. A bez „neobyčejného nadání" Flajšhansova bychom byli citelně chudší. Po dlouhé době čirá radost nad knihou. Do Olomouce vřelé díky. 



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.91

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   říjen 2017

PoÚtStČtSoNe
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031