Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

22. 10. 2017
Rubrika: O psaní

Zpráva o Ivanu Blatném

Autor: Jaromír Slomek

20.09.2013 18:01

Kronikářsky pečlivě, slohem neusilujícím o osobitost a s chronologií místy konfuzní líčí mikrobiolog prof. MUDr. Jan Šmarda, DrSc. (nar. 1930), život svého slavného bratrance, básníka Paní Jitřenky, Melancholických procházek či Starých bydlišť. Knížku nazvanou Ivan Blatný v mých vzpomínkách (151 s.) vydalo pražské nakladatelství Galén.

„Ivan Blatný byl významnou osobností české literatury a pro celou evropskou kulturu (sic!). Proto jeho dramatický život přitahoval, přitahuje a asi bude i nadále přitahovat pozornost kulturního člověka, a to nejen českého. A jsem s nelibostí svědkem toho, že jeho životní osudy jsou i v publikovaných pracích čím dál častěji zatěžovány nesprávnými či nepřesnými a tím matoucími údaji a smyšlenkami, které historickou pravdu o jeho životě postupně zahalují do té míry, že postupně mizí; tím spíše, že jeho osobnost se stává dokonce předmětem uměleckých kreací, prezentujících ji zcela nepřiměřeně./ Položil jsem si tedy otázku: je správné k tomu mlčet? Asi ne. Je ale právě mou povinností pravdivou biografii Ivana Blatného do historie pro příští generace uložit? Asi také ne, vždyť literárním historikem nejsem. Ale profesionální literární historikové, kteří by byli současně povolanými svědky Ivanova života, už vlastně nežijí./ A tak docházím k závěru, že je přece jen mou povinností své pravdivé svědectví o svém bratranci Ivanovi do historie uložit; k čemu to může být užitečné, ať ukáže budoucnost," rozjímá v úvodu autor.

Následuje líčení rodinných poměrů a vztahů (autorova matka byla mladší sestrou básníkova otce Lva Blatného); leccos už je známo, informace osobního rázu jsou nové (například kapitolka Ivan v naší škole: 1947). Nejcennější je líčení osobních, písemných i zprostředkovaných kontaktů prof. Šmardy s hospitalizovaným bratrancem, navázaných roku 1969 (dvě návštěvy, oboustranné dopisy, jednostranné balíčky). Především se tu přesvědčivě boří letitý mýtus, že o básníkovo zmrtvýchvstání se zasloužila anglická ošetřovatelka Frances Meachamová (1916-2003). Tato stará panna sice sehrála významnou roli v péči o chřadnoucího Blatného, jednala však ze Šmardova pověření, jehož se jí dostalo osobně roku 1977 v Brně při zprostředkovaném setkání (o Blatném ani o jeho brněnských příbuzných do té doby nic nevěděla, ač v Brně měla českou přítelkyni).

Věřme, že vše se událo tak, jak pan Šmarda popisuje. Jako pamětník působí věrohodně, a přece musíme jeho psaní brát s jistou rezervou, protože se také dovede suverénně mýlit, třeba když na s. 48 píše, že sborník exilové poezie Neviditelný domov vyšel roku 1992 (ve skutečnosti 1954), když na s. 56 tvrdí, že „se s Ivanem podruhé sešel v roce 1987" (v textu se opakuje jiný rok: 1978), když na s. 103 mluví o „bibliografii", maje na mysli bibliofilii, když se na s. 109 zmiňuje o oslavě „Ivanových šestasedmdesátých narozenin" v roce 1986 (ve skutečnosti sedmašedesátých) nebo když na s. 101 upozorňuje na tiskové chyby ve sbírce Stará bydliště: „V básni ,Jména‘ má první verš znít: Valentin Penrose, Ota Ornest, jména, nikoli Valentin Petorose, Ota Ornest, jména, jména." Nikoli, pane Šmardo, ani Valentin Penrose, nýbrž Valentine Penrose, česky tedy Valentina, chcete-li, francouzská surrealistka, básnířka a prozaička, též autorka surrealistických koláží; žila v letech 1898-1978, zemřela ve Velké Británii, takže je docela možné, že Ivan Blatný se o její smrti dověděl z britských médií, a proto ji ve své poezii „vyvolal jménem". Pravopisné hrůzičky „briskně" (s. 110) nebo „Pavla Šišy" (s. 126) jdou na vrub odpovědné redaktorky.

Knížka Ivan Blatný v mých vzpomínkách obsahuje řadu citací (též dojemná slova, jež básník na jaře 1990, ani ne pět měsíců před smrtí, vlastnoručně napsal Václavu Havlovi, s nímž se v Londýně ze zdravotních důvodů nemohl sejít: „Pane prezidente, s jakou radostí ve svých sedmdesáti letech přijímám Vás, jako velké požehnání svobody našeho národa, které nám Pán Bůh seslal. Přesto zůstanu navždy v Anglii. V zemi, kterou jsem se naučil milovat a která je mojí druhou matkou. Ivan Blatný.") a bez přehánění úžasnou přílohu, velmi příjemné překvapení: kompaktní disk s nahrávkou hlasu Ivana Blatného. Tu pořídil roku 1978 amatérsky právě Jan Šmarda. Trošku spolu rozmlouvají na lavičce v parku, Blatný však především recituje svou poezii. Slyšet, jak soustředěně, a přece nevzrušeně deklamuje třeba sonet Zvon („Chtěl bych psát básně do Zvonu..."), je silný, hluboký zážitek, vynucující si další a další opakování.

Jan Šmarda se zasloužil o Ivana Blatného a teď i o náčrt jeho literárního portrétu. Opravdovou literárněhistorickou monografii bude ovšem muset napsat někdo jiný. Cenné podklady má náhle po ruce.  



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.89

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   říjen 2017

PoÚtStČtSoNe
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031