Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

22. 10. 2017
Rubrika: O psaní

Jeremiáš Škvor vulgo Pišišvor

Autor: Jaromír Slomek

16.08.2013 18:01

Své texty podepisoval vlastním jménem, ale též B. Jarovec, Černý, Jan Smiřický, Jan Vít. Smiřický, Jaroslav Květ, Jeremiáš Škvor, J. Šíp, Matěj Brouček či Pišišvor. Narodil se roku 1870, zemřel roku 1941. Zůstalo po něm deset rukopisných svazků lyriky a epiky. A ovšem hojnost knih, brožur a časopiseckých článků. Jeden z pozapomenutých, protože středoškolskými učebnicemi nepřipomínaný. Turnovský rodák a lokální patriot Josef Vítězslav Šimák, historik. Vysokoškolský profesor, „který neváhá věnovat svůj čas popularizační činnosti, celý život skládá básně, přátelí se s řadou významných osobností (např. Alois Jirásek, Josef Pekař, August Sedláček, Renáta Tyršová, Zikmund Winter, Čeněk Zíbrt), režíruje studentská ochotnická představení v Turnově atd. Spolu s půvabnou manželkou Ludmilou, dcerou akademického malíře Karla Liebschera, vychovává tři děti a je rovněž otcovským přítelem mnohých studentů a studentek, kteří jej mají rádi pro jeho laskavost a váží si jej pro odbornou erudici. Šimák je zároveň člověk, jehož nezměrná píle a pracovitost neznají mezí." Poslední větu berme jako nadsázku, jistěže i pracovitost a píle své meze mají, jak by ne.

Šimákovo dílo nepřežilo dobu, v níž vzniklo, to se stává (tedy: nepřežilo v původní podobě; třeba jeho Knihu o Housce, ač ji asi reedice nečeká, musí vzít do ruky každý, kdo se kdy bude Houskou zevrubně zabývat). Verše, jež po Šimákovi zůstaly, dnes vyvolají (či vyvolávaly už tenkrát?) stěží něco jiného než shovívavý úsměv: „Jdu májem, zahradou. Má hlava v sny se chýlí,/ co vůně tu, co mladé záře zas./ Za lístkem lístek padá na můj vlas;/ štěp každý obsypán a různě bílý,/ v odkvětu sladkém, v touhách ptá se, sní-li;/ větříčku[,] zavěj, by Ti štěstí střás'!/ Na zemi hebká běl a plno krás -/ ó zdá se, Liduška šla tudy malou chvíli...// Je po květech a těžká vůně zpíjí,/ jak touha, duši. V lese zpívá pták.// Je po květech! Ó zda jste viděli Ji,/ šla tudy v snách mých, ach kdo stesk můj sdílí,/ hlavičku skloněnou. Co hledal Její zrak?" Kde to jsme? V roce 1907. Vstupenka na Parnas? Sotva. Tam tehdy seděli jiní: Bezruč, Březina, Čech, Dyk, Machar, Neumann, Sládek, Sova, Šrámek, Toman, Vrchlický...

Jako historik Šimák zrál, jako veršovec zůstával stále v přípravce. I v roce 1915: „Pohádku Zimy sladkou povídám,/ dcerunka drobná zavítala k nám,/ hvězdička bílá v sněhu pápěří,/ tichounce dřímá v loktech mateři.// Hovoří řečí nám všem neznámou,/ však srdce naše v ní se nezklamou,/ že přišla z říše dálné Radosti,/ jež chvíli s ní se u nás uhostí,// za doby mrazné v duši zahřeje,/ v stesk přinese klid tiché naděje/ a v soumrak noci svity za rána -/ dceruško naše, budiž žehnána." A v roce 1921 („Kdyby mne pán bůh povolal/ v tu nad hvězdičky říš,/ abych si vybrat směl, mi dal,/ čím byl bych blažen spíš:/ řekl bych: ,Pane, nejsem lhář',/ dej mi i v nebeské ráje/ zas ten náš seminář." ) stejně jako v roce 1927 (to už se na Parnasu uvelebila jiná parta: Biebl, Halas, Hora, Hořejší, Nezval, Seifert...): „Poutníče, jehož krok tu v dumách stane,/ věz: Nenajdeš tu druhých Thermopyl,/ v půl světě hroby naše rozmetané,/ neshledáš, nesečteš, bys věky žil.// Však, ať jsme padli v sire pusté stepi,/ ať v srázu hor, ať kulí, provazem,/ jsme dali srdce poslední své tepy/ pro národ svůj a drahou českou zem.// A šťastni budem v cizí hlíně spáti,/ chce-li nám národ, vyšlý z temnoty,/ na hrobů sta jen jeden kámen dáti:/ žulové síly, lásky, jednoty."

Mezitím se jedenapadesátiletý Šimák stal potřetí otcem a nad svou pozdní (neplánovanou?) paternitou se dojal ve verších: „Ty synáčku můj nejmladší!/ Už tomu rok, cos přišel k nám,/ náš pozdní květe, ráj snad sám/ tě poslal, poupě nejsladší./ Hoj, to je život jinačí!/ Jsi úsvit rána, výhost tmám./ ,Co sní v tvé dušce?' přemítám..." Atd. Ne, opravdu to nebyl velký básník. Jeho dílo historiografické však za připomenutí stojí. Hana Kábová (nar. 1977) udělala vše pro to, aby Šimáka alespoň na čas, jak by řekli (sportovní) komentátoři, vrátila do hry. Její poctivě deskriptivní monografie s rozsáhlou šimákovskou bibliografií, kniha nazvaná Josef Vítězslav Šimák (Jeho život a dílo se zvláštním zřetelem k historické vlastivědě), je důstojným pomníkem muži, který se dějinami po celý život zabýval a kterého nakonec dějiny nechaly stranou.

Šestisetstránkový (!) svazek vydala - na pěkném papíře a v pevné vazbě - českobudějovická Společnost pro kulturní dějiny společně s Novou tiskárnou Pelhřimov. Patří jim uznání. „Za nejvíce rad a kritických připomínek" vděčí autorka svému manželovi, „prom. hist., který (...) rovněž pomohl při korekturách", rukopis recenzovali dva profesoři, jeden docent a jeden doktor. Jak se správně píše „tchyně", nevěděl kupodivu nikdo z nich.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.53

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   říjen 2017

PoÚtStČtSoNe
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031