Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

21. 4. 2018
Rubrika: O psaní

Sukův Havel

Autor: Jaromír Slomek

05.07.2013 18:01

Deset let po cenné historiografické práci Labyrintem revoluce (2003, 2009), v níž „rozebral překotné dění od listopadu 1989 do svobodných voleb v červnu 1990", přichází historik Jiří Suk (nar. 1966) s monografií Politika jako absurdní drama (Václav Havel v letech 1975-1989). Začal ji psát na sklonku Havlova života (V. H. „v lednu 2010 přijal se vstřícným porozuměním můj úmysl napsat o něm knihu"), s prací byl hotov rok po Havlově smrti.

Erudovaný autor věnuje pozornost, jak patrno z podtitulu, časovému úseku ohraničenému na počátku Havlovým otevřeným dopisem Gustávu Husákovi a na konci Havlovým zvolením do prezidentské funkce - uvolněné shodou okolností týmž Husákem (jako adresát onoho listu Augustín Husák prezidentem ještě nebyl, kdyby Havel měsíc počkal, mohl už psát na Hrad, nikoli na ÚV KSČ). Je nás zatím dost, kteří jsme tu dobu prožili, i když pochopitelně přibývá těch, pro něž je to dějepis, poměr se den co den mění a zákonitě přijde čas, kdy pamětníka 70. a 80. let dvacátého století už na světě nebude. Pro budoucnost ovšem Jiří Suk nepíše. Obrací se spíše na ty, jejichž životy se zčásti odehrály v kulisách „reálného socialismu", totiž v osmém a devátém decenniu dvacátého věku - podobně jako život Havlův.

Historik se zajímá především o občanské aktivity Václava Havla,v potaz bere i jeho tvorbu uměleckou, zrání Havlovy osobnosti vykresluje, jak se říká, na pozadí doby. Své prameny dělí do tří „košů": „V prvním najdeme eseje, články, rozhovory, vyjádření, protesty a další písemnosti související s aktivitami Václava Havla proti diktátu normalizace. Patří sem také divadelní hry, které dramatik vytvářel z konkrétní zkušenosti se světem diktatury. (...) Ve druhém koši se nacházejí písemnosti vytvořené tehdejší státní mocí, pro niž byl Havel ,třídním nepřítelem‘ číslo jedna: politické analýzy a stanoviska, tiskoviny z mediálních a propagandistických kampaní, dokumentace důkazního řízení a vyšetřovací protokoly z let 1977, 1979 a 1989, vězeňské spisy a další. V imaginárním třetím koši leží písemnosti a nahrávky z Havlovy dílny, které nebyly určeny ke zveřejnění, především rozsáhlá korespondence s exilem z osmdesátých let a magnetofonové záznamy z interních jednání ,krizového štábu‘ Koordinačního centra Občanského fóra z konce roku 1989."

Deskripce, analýza a syntéza se autorovi daří, v látce se dobře orientuje, píše poutavě, byť si k čtenářské přitažlivosti pomáhá publicistickými prostředky, třeba „umělec na volné noze" (s. 20) nebo „zakázané legendy z šedesátých let" (s. 257 - míněny jsou nikoli slovesné útvary, nýbrž věhlasné osobnosti). V lexikální rovině je takové vyjadřování poměrně neškodné a čtenář se s ním koneckonců smíří, větší škody mohou publicismy nadělat v rovině věcné: píše-li Jiří Suk o „uctění památky zavražděného studenta Jana Opletala" (s. 325), přestřeluje dost nešťastně: vydávat tragickou medikovu smrt za vraždu prostě nelze, a to ani v obrázkovém časopise, natož v díle, jehož autorem je pracovník Ústavu pro soudové dějiny Akademie věd ČR a které lektorovali tři lidé dohromady s pěti tituly.

Výše již zmíněné dobové pozadí rekonstruuje autor systematicky, a přece s citelnými mezerami. Vykládat česk(oslovensk)á 70. a 80. léta bez zmínky například o Karlu Krylovi, Jiřím Voskovcovi (předmluva k Havlovým hrám vydaným knižně roku 1977 v Torontu) či Janu Werichovi (Anticharta) je samozřejmě také možné, avšak právě jen pro pamětníky, jimž ta jména sama vytanou na mysli - podobně jako třeba jméno Alexandra Solženicyna, v práci o 447 stranách rovněž překvapivě nepřipomenuté. Je tu však naštěstí dost informací zcela nových (třeba z dosud nezveřejněné Havlovy korespondence), neběží jen o opakování pro pokročilé. Svůj půvab má také tato věta, již publikovaná v málo rozšířeném sborníku, citovaná navíc jaksi přes ruku (Ivanem Medkem), a přece, doufejme, autentická (Havel do telefonu Tigridovi v říjnu 1986): „Nestore, já vím, že vy byste byl lepším prezidentem než já, ale já myslím, že tím prezidentem budu já."

(K tomu s dovolením osobní dodatek: Před čtrnácti lety napsal Pavel Tigrid na můj návrh kapitolu o Václavu Havlovi do chystaného nového a rozšířeného vydání - v plánu byly tři kapitoly, vedle havlovské ještě klausovská a o vyhlídkách českého národa v 21. století - svého Kapesního průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. Když jsem mu ve středu 30. 6. 1999 odpoledne v pražské vinárně U Šupů po vývaru s knedlíčky snad morkovými rukopis vrátil s vepsanými poznámkami a připomínkami, náhle se k mému neskrývanému údivu rozhodl havlovskou kapitolu nepublikovat; bylo v ní leccos, avšak vzpomínka na „prezidentský" dialog z roku 1986 zcela jistě nikoli.)

Sukova poctivá, materiálově bohatá práce doplňuje, rozšiřuje, podněcuje, inspiruje. Neuzavírá. Havlovští badatelé si mohou, ba musejí říct s Ferdinandem Peroutkou: „Budeme pokračovat."



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.65

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   duben 2018

PoÚtStČtSoNe
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
30