Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

24. 6. 2018
Rubrika: O psaní

Myšlenky jako vajíčka?

Autor: Jaromír Slomek

07.06.2013 18:01

Profesor Torontské univerzity Lubomír Doležel (90) patří k těm českým exulantům z intelektuálních vrstev, kteří se po roce 1968 ve světě neztratili, ba naopak, v novém prostředí se prosadili a svým podnětným dílem získali renomé v odborných kruzích severoamerických i evropských. Zprvu lingvista, později a dodnes literární teoretik nyní předkládá Život s literaturou (Vzpomínky a rozhovory), ohlédnutí za dětstvím, mládím i léty zralosti (Nakladatelství Academia, 284 str.).

„Na mém osobním životě," píše Doležel, „je pozoruhodné to, do jaké míry byl tvarován nejdůležitějšími událostmi české historie 20. století. Proto mohou současníky zajímat mé základní životní zkušenosti: bezstarostné dětství a prvotřídní vzdělání v době Masarykovy republiky, předčasný konec mládí po německé okupaci mého rodného kraje v září 1938, postavení Čecha ve válčící Německé říši, věznění v nacistických věznicích, osvobození americkou armádou na jaře 1945, studium na Karlově univerzitě v krátkém období demokracie, zhroucení poválečných ideálů po komunistickém převzetí moci, působení v osídlovaném pohraničí, další studium a vědecká práce v Československé akademii věd, obrodný proces šedesátých let, zrádná sovětská invaze, odchod do exilu a dlouholeté univerzitní působení v Kanadě, postupná reintegrace do české kultury po sametové revoluci."

K tomu se chce říct, že „nejdůležitější události české historie 20. století" poznamenaly nejen život Lubomíra Doležela. Snad všichni, kteří se narodili v Československu ve 20. letech jako on (a stejně jako on se šťastně dožili 21. století), byli „tvarováni" Mnichovem, heydrichiádou, květnem, únorem, XX. sjezdem, srpnem, normalizací, listopadem... Podobně jako on si nemohli vybrat rodinu ani dobu, do které se narodili (ale to přece nikdo), mohli, ba museli si však už v dětství a nejpozději na prahu dospělosti vybrat mezi slušností a neslušností, ať už je osud postavil kamkoli.

Vzpomínky jsou rozvrženy do třinácti kapitol proložených pěti rozhovory (tři pořídil Bohumil Fořt, jeden Petr A. Bílek a Tomáš Kubíček, jeden Jiří Koten). Ve skutečnosti jde o kapitoly dvě: a) příběh nadaného chlapce z učitelské rodiny, jenž se vlastní pílí dostal až do pražského akademického prostředí (přibližně první polovina života), b) kariéra torontského „profesora slovanské a srovnávací literatury" (uvozovky jsou Doleželovy, viz str. 144).

Čtení to není bez užitku, i když nám autor zůstává dlužen nejedno vysvětlení či upřesnění. Například o svém členství v KSČ mluví takto: „Zato mně se dostalo (podle kontextu na přelomu 40. a 50. let, pozn. J. S.) nečekané odměny za mou osvětovou práci - bylo mi nabídnuto členství v KSČ. V mém postavení nebylo lze takovou poctu odmítnout. Nepamatuji si, že by mi členství ve straně kdy v něčem pomohlo (i když se tak možná stalo někdy v kádrovém zákulisí), ani že bych je někdy proti někomu zneužil." Že by mu nepomohlo ani k místu vedoucího oddělení v Ústavu pro jazyk český? Bezpartijní Marie Těšitelová (o ní ve vzpomínkách ani slovo, ač byla po léta první dámou české kvantitativní lingvistiky, tedy též někdejšího Doleželova oboru) neměla proti kolegovi s legitimací KSČ šanci. Mimochodem, proč „nebylo lze takovou poctu odmítnout"? Komunisté snad Doležela vydírali? Vyhrožovali mu kriminalizací? Fyzickým násilím? Smrtí? Texty z 50. let svědčí o tom, že „komunistické učení" bral tehdy Doležel docela vážně (viz třeba Nástup československé marxistické jazykovědy, Naše řeč č. 5-6/1955).

Při líčení svých torontských let Doležel přiznává, proč uchřadlo jeho přátelství s Josefem Škvoreckým. Na rozdíl od spisovatele, který takové jednání odsuzoval, si bohemista-rusista roku 1977 (či poté, to z textu není zřejmé) „upravil vztah" (sám hovoří o „úpravě emigrace") s ČSSR: vykoupil se = zaplatil si prominutí trestu dvou let vězení za „nezákonné opuštění republiky", aby mohl „navštěvovat své sestry a rodinu svého syna" v Československu. „Pak mi byla vyměřena dávka," už už pisatel sděluje velikost oné částky, avšak nakonec tak neučiní. Proč? Byl to snad jeho měsíční plat? Dva? Deset?

„Myšlenka je jako vajíčko," soudí Doležel. „Nejdřív ji nosíš ve své mysli, zahříváš ji a přemíláš. Když ji vyklopíš na papír, poznáváš její slabosti. Začneš ji opravovat, zpřesňovat, vyjasňovat. Teprve přesně vycizelovaná myšlenka se může pustit do světa." Případ Života s literaturou to bohužel není. Proč si pisatel své vzpomínky po sobě bedlivě nepřečetl? A co odpovědný redaktor?  Vždyť se tu dočítáme, že Německo anektovalo Rakousko roku 1937, atentát na Heydricha že byl spáchán roku 1943, Svobodná Evropa že vysílala z Anglie, Bohušovicím nad Ohří se zde říká Bohuňovice (ty existují, avšak na Olomoucku), Karel Ančerl je přejmenován na Jiřího, pražské náměstí Republiky na náměstí Revoluce (pravopisně na str. 64 ještě hůř: Náměstí revoluce)... Chyb věcných i jazykových jako máku. Je to trapné, ale je to tak.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.06

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   červen 2018

PoÚtStČtSoNe
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930