Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

23. 10. 2018
Rubrika: O psaní

Jak Jan Lopatka zamkl Antonína Brouska

Autor: Jaromír Slomek

10.05.2013 18:01

Na Antonína Brouska jsem v poslední době myslel docela často, protože z Třeboně o něm přicházely zprávy, z nichž bylo úzko. Na blahopřání k 70. narozeninám už prý neodpovídal. To bylo předloni. Nemoc ho změnila, soudě podle fotografií, i fyzicky. A přece mne ani na chvíli nenapadlo, že se blíží konec. Vždyť osmdesátka je dnes docela běžná, proč by se jí nemohl dožít i on?

Zpráva o jeho smrti na Prvního máje, v České televizi sevřená do jedné či dvou vět, mne donutila vrátit se k jeho knížkám, proběhnout všechny jeho publikované básně od lyrických začátků přes zrání, tvorbu exilovou až po verše, jimiž reagoval na návrat svobody. Ačkoli jsem četl za nočního ticha, v plném soustředění mi bránily vzpomínky překotně vyskakující z hlubin paměti, vzpomínky na opakovaná setkání s básníkem, na jeho slova, gesta, smích. Měl dar bezprostřednosti, takže i lidé rezervovaní si už po prvním stisku ruky připadali, že mluví se starým známým, s bystrým brachem, vtipným a pohotovým kumpánem. Tento šarmantní muž a vášnivý diskutant byl zábavný, avšak netoužil bavit za každou cenu. Nikdy neobtěžoval svými soukromými problémy. A že je měl.

Do redakce Literárních novin zacházel v první polovině 90. let pokaždé, když byl v Praze. Bodře se zdravil se starými kamarády Vladimírem Karfíkem, Janem Lopatkou, Ivanem Wernischem. Nová přátelství si vytvářel rychle a jaksi samozřejmě. Přinášel své verše i kritiky. Jednou jsem to za něho udělal já. Z básnické sbírky Zimní spánek (Toronto 1980) jsem měl rád Zpěv míru nové doby, snad i dnes docela zábavnou parodii. Začíná takto: „Aby žena, dítě i muž/ žili věčně jak Metuzalém,/ aby byl pro ně život bálem,/ kde na počest jim hrají tuš,/ zpívám zpěv míru.// Aby jak blizna s pestíkem,/ pozlaceni slunečním pylem,/ se Hynek, Jarmila a Vilém/ objali s Annou, s Toníkem,/ zpívám zpěv míru." Inu, na Nobelovu cenu to není, žádný velký intelektuální výkon, vlastně jen úšklebek a versologické cvičení. „Pod souhvězdími bezinek/ děti s blankytným míčem aby/ nelekaly se ježibaby,/ skřetů, zlých víl a jezinek,/ zpívám zpěv míru.// Aby za ploty dětských hřišť/ matky pod vlajkoslávou plínek/ neštítily se mandelinek,/ krvácejících z brambořišť,/ zpívám zpěv míru." Slyšel jsem ty verše v 80. letech recitovat na Hlasu Ameriky, zdály se mi roztomilé. Básníkovi možná jen ve chvíli, kdy je tvořil, protože do vydání Zimního spánku už pražského (Čs. spisovatel 1991) je k mému zklamání nezařadil. Chtěl jsem, aby se dostaly ke čtenářům, a tak jsem je ze Zimního spánku (torontského) přepsal.

A když se jednou Antonín Brousek zase objevil, předložil jsem mu je: „Co kdybychom otiskli tohle? Ale pozor, jsou tam drobnosti, které si žádají opravu, třeba tady: Aby již nikdy Macbethi/ neukájeli krví choutky,/ aby se Obrazcovy loutky/ z jeviště smály na děti,/ zpívám zpěv míru. Pane docente," oslovil jsem ho jako obvykle (a on jako obvykle stáčel oči v sloup), „Obrazcovy loutky ne, mělo by být Obrazcovovy loutky." „Jo, jo, to máte pravdu," chopil se textu, vytáhl tužku a učinil na počkání opravu - i s korektorskými znaménky: „Aby již nikdy Macbethi/ neukájeli krví choutky,/ aby Obrazcovovy loutky/ jukaly z kulis na děti,/ zpívám zpěv míru." Docela ho slyším, jak opakuje „jukaly", potěšen, že se mu podařilo pro novou verzi najít výstižné slovo. „Aby již básník nezpíval/ pro uhrovité masturbanty,/ estéty přejedené Kanty,/ Hegely, Sartry a tak dál,/ zpívám zpěv míru." To se zase líbilo Janu Lopatkovi. A taky: „Aby již nikdy na jaře/ tvůj syn, tvá důvěřivá dcera/ nešli za hlasem Goldstückera/ jak za píšťalou krysaře,/ zpívám zpěv míru."

Brouskova rozverná parodie ovšem vznikla v roce 1973, máme ji tisknout jen jako „dokument doby"? Osmělil jsem se: „Pane docente, co kdybyste připsal ještě jednu strofu? Ale aktuální." Antonín Brousek zaváhal. „Myslíte přísně o dnešku?" citoval Wericha a nakažlivě se rozesmál. „Tondo, dávám ti na to hodinu," rozhodl rázně Jan Lopatka. „Já tě tady zamknu, až přijdeme z oběda, tak nám ukážeš, cos napsal." Myslel jsem, že je to žert, a básník v první chvíli také. Jan Lopatka to však myslel vážně, vybídl mne k odchodu a otočil klíčem v zámku.

Když jsme se vrátili, Antonín Brousek seděl na pohovce a cosi si četl. „Tak ukaž!" „Jo, jo, myslím, že je to ono," smál se a zarecitoval nám pět veršů, do nichž obratně vtěsnal vše podstatné: erbenovský motiv jako symbol domova, dvacetiletý exil, politiky, jimiž jsme tenkrát žili, i to, čím jsme byli všichni zaujati: „Od kostelíčka s nízkou vížkou/ po kratší historické pauze/ volám i vás, Havla a Klause,/ mávaje kuponovou knížkou,/ zpívám zpěv míru." Teprve teď přišel Zpěv míru nové doby vtipný celé redakci.

Pane docente, prosím vás, nezapomeňte to zarecitovat v literárním nebi. Jen z redaktorů „Literárek", s nimiž jste před dvaceti lety rád rozprávěl, je jich tam už pět.                      



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.13

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   říjen 2018

PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031