Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

21. 4. 2018
Rubrika: O psaní

Číst Peroutku

Autor: Jaromír Slomek

19.04.2013 18:01

Jako by tu nikdy nežil Halas, říká si člověk občas nad mladou českou poezií, jako by tu nikdy nežil Šalda, vnucuje se podezření nad některými kritickými výkony v českých (literárních) časopisech, o denících nemluvě. A jako by tu nikdy nežil Peroutka, přemítá čtenář či posluchač českých politických komentářů současnosti. Halas i Šalda však tady najisto žili a psali, také Peroutka tady žil a psal, i když polovinu dospělého života musel strávit mimo vlast (smrt ho dostihla před 35 lety v USA, výročí padá na sobotu 20. dubna).

Masarykovu republiku prožil od nadějného počátku do trpkého konce, aktivně se podílel na „budování státu", a když ten stát zanikl, nacisté nejtalentovanějšího žurnalistu po Havlíčkovi odvlekli do koncentračního tábora. Nabídnutý handl, „svobodu" za kolaboraci, odmítl. V letech Národní fronty neřekl, že komunisté jsou zločinci, nezopakoval po Otokaru Březinovi, že „přidá-li se národ k socialismu, bude s ním konec" (1924). Jako by si uložil jistý stupeň autocenzury. A přece tu pro něj po únoru 1948 nebylo místo, kdyby neodešel, byl by bezpochyby umlčen, možná umučen. Na to, aby se tak stalo, ho komunističtí funkcionáři nenáviděli dostatečně. V letech 1951-1977 se obracel k domovu, jak řekl, „vzduchem": jeho hlas (později jen jeho texty v podání někoho jiného) šířilo Rádio Svobodná Evropa.

Teď tu máme nový výbor z těchto „talků", soubor nazvaný Ferdinand Peroutka pro Svobodnou Evropu (Unikátní rozhlasové komentáře uvádí Jan Bednář). Vydavatelem svazku o 262 stranách je Radioservis. Vydělá na té knize? Měl by! Pokusů připomenout Peroutkovu rozhlasovou publicistiku už bylo učiněno víc: Budeme pokračovat (Toronto 1984), Úděl svobody (1995), Mluví k vám Ferdinand Peroutka I-III (2003-2006). Editor Bednář „upřesňuje": „Kromě dosud písemně nezveřejněných komentářů Ferdinanda Peroutky, které jsou v originále uloženy v kalifornském archivu rozhlasové stanice Svobodná Evropa, kniha obsahuje i úvahy, které vyšly v následujících publikacích..." - a jmenuje tři tituly výše uvedené. Kolik komentářů přetiskuje a kolik jich zveřejňuje v tištěné podobě poprvé, neříká, ten, koho to zajímá, si musí komparaci udělat sám. Nuže, s jedenapadesáti (respektive dvaapadesáti, protože pod číslem 48 jsou uvedeny dva) předloženými a editorem často zbytečně glosovanými Peroutkovými komentáři se to má takto: dvacet čtyři jich najdeme v Mluví k vám FP, čtrnáct v Budeme pokračovat, osm v Údělu svobody, přičemž některé dokonce na dvou místech. Zbývá jen třináct komentářů (z 13. 5. 1951, 17. 6. 1951, 9. 12. 1951, 30. 12. 1951, 2. 1. 1954, 6. 11. 1954, 4. 12. 1954, 30. 4. 1955, 17. 3. 1956, 25. 6. 1960, 17. 2. 1973, 24. 2. 1973 a 3. 3. 1973), které jsou knižně prezentovány poprvé. I těch třináct „novinek" však samozřejmě stojí za četbu, knížka by měla svou hodnotu, i kdyby v ní byl „neznámý" třeba jen závěrečný trojkomentář k únoru 1948.

Je stále inspirativní číst Peroutku, je zábavné sledovat, s jakou chutí zesměšňoval komunistickou teorii i praxi, jak elegantně a vtipně odhalovat komunistické lži. Zdá se, že jeho rozhlasová publicistika je živější i jadrnější než jeho meziválečné i poválečné psaní pro noviny. Syntaktické konstrukce, jaké papír ještě unese, avšak mikrofon už někdy nesnese, Peroutka citlivě zjednodušil, pročistil (s tím souvisí i časté užití ich-formy, jemuž se dříve jako žurnalista vyhýbal). Také proto jeho jazyk zatím nekoroduje. Viz třeba komentář z 4. 12. 1954 (to je jeden z oněch třinácti „nových"): „...jak slabá musí být věc této vlády, když si ani nemůže dovolit, aby jednala čestně! Po válce vyšla kniha s podtitulem ,Hitler v nás‘, Učinit lež státním prostředkem, to je ta choroba, která se jmenuje Hitler v nás. Vůbec se neostýchat a překrucovat pravdu - to je Hitler v nás. Komunistické metody - to je Hitler v nás. Já nevím, z jakých důvodů všichni lidé odcházeli do exilu. Možná, že někteří odešli proto, že jim byly zkonfiskovány továrny. Ale více jich odešlo proto, že věděli, že v tomto režimu není možná intelektuální počestnost. (...) I kdybychom se ostýchali bojovat o to, komu mají patřit továrny, nikdy se nebudeme ostýchat bojovat za to, aby počestnost měla své místo ve státě, a nikdo nám nemá co odpouštět."

K editorovi snad jen tolik, že jeho komentáře se neobešly bez věcných nepřesností (Pavel Minařík se prý vrátil ze Svobodné Evropy „koncem sedmdesátých let", to ne, ve skutečnosti roku 1976; domněnku, že „značnou část textu" Reportáže psané na oprátce dopsala Gusta Fučíková, prý „potvrdilo i tzv. úplné vydání Reportáže po sametové revoluci" - nesmysl, nic takového žádné vydání ve svobodných poměrech nepotvrdilo, leda to, že Reportáž před rokem 1990 nikdy nevyšla v úplnosti), o redigování textu se nepokusil, čteme například jednou „sověty", podruhé „Sověty", čárka sem, čárka tam, na s. 105 „vlnka už po sté šplýchla" - to je docela kuriózní. Škoda. I tak jde o důležitou, potřebnou knihu. Možná kupodivu ještě více než před takovými dvaceti lety.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.67

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   duben 2018

PoÚtStČtSoNe
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
30