Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

19. 1. 2018
Rubrika: O psaní

Váchal po čtyřiačtyřiceti letech

Autor: Jaromír Slomek

05.04.2013 18:01

Když 10. května 1969 ve Studeňanech u Jičína zemřel Josef Váchal, s jeho uměleckou nesmrtelností to vůbec nebylo jisté. Anebo odjinud. „A knihy se bojí, že umřou...," říká básník, ale to už tady před čtyřmi měsíci bylo (viz http://jaromir-slomek.blog.tyden.cz/clanky/6243/cistec.html). Zůstane nám alespoň slovo „kniha", jako nezmizelo třeba slovo „pero", přestože brkem už většina z nás nikdy nepsala? Získají elektronické texty monopol, jako kdysi získaly monopol ty tištěné, ač se na počátku své éry musely poprat o místo na slunci s manuskripty? Rozkmotří se nakonec s papírem celé písemnictví? Možná. Zatím však tu zaplaťpámbu jsou i takové knihy, kterým by elektronická podoba nesvědčila, neslušela. Příkladem buďtež dvě díla vzpomenutého Josefa Váchala, prezentovaná loni nakladatelstvím Gallery, respektive Paseka.

Váchal, jak známo, nepsal pro čtenáře, nepsal pro nakladatele, nechtěl být bestselleristou, neuvažoval „tržně", psal pro sebe, jednoduše proto, že si nemohl pomoci, a z téhož důvodu maloval, kreslil a ryl, puzen jen vnitřním přetlakem, nikoli vidinou finanční odměny a požitků, k nimž honoráře otvírají cestu. Jaký rozdíl mezi ním, svrchovaným tvůrcem, a grafomany dotěrně obcházejícími všelijaké grantové komise, literárními snaživci nestoudně škemrajícími o literární ceny, na nichž je zajímá jen jejich pekuniární rovina!

Pro Váchalovy ctitele je objevná (protože poprvé čtenářské obci zpřístupněná) Cesta Slovenskem (403 s.), líčící putování vykonané v roce 80. narozenin TGM, kdy „propasti třídní a bezmála kastovní jsou tak přirozenými jako výšiny hor a doliny". Znají už Slováci Váchala? „Slovensko! Země Vítězů! - Eldorádo lenošících a zimní sporty provádějících zde zbohatlíků na místech již proskribovaných! (...) Země s otvory k žhavému jádru a vlasti jeskyň, lesů dosud nezplundrovaných a cest neoznačených! Krajino, v níž bída s rozmařilostí ruce si podávají, s osadami bez pohostinosti (sic!) a opět těmi, kde plným měšcům žílu zatínají! Zemi zbožná a přec nepříliš katolická; klerikální a zatemnělá, namnoze však s plnou ryzostí víry! - Dosti superlativů o této dosud nevyčerpané pokladnici našeho státu; je to zem netušených ještě možností. Kdybych mohl číselně zobraziti český názor na tuto, v některých očích stále pouhou kolonii státní, percentuelně vypočetl bych počet těch, kteří ryze z ideálních pohnutek od nás na Slovensko odjíždějí[,] číslem nadmíru malým." Atd. Spis čekal na zveřejnění přes osmdesát let! Knižní (papírovou) podobu prostě mít musí, ač jen zčásti běží o faksimilované vydání osobitého rukopisného díla.

A co teprve o šest let starší Ďáblova zahrádka aneb Přírodopis strašidel, kolekce „137 černých dřevorytů, vložek a iniciál, a 69 dřevortyů barevných", vytištěná umanutým autorem na ručním lisu jen v sedmnácti exemplářích! Paseka nabízí tento skvost v černé etuji již podruhé. Nakladatel Ladislav Horáček, velký váchalofil, dobře ví, že taková věc by měla být v knihkupeckých regálech trvale. Váchal ve svém bizarním lexikonu popisuje a většinou i zobrazuje také „strašidla z lidké materie pochodící", tedy zjevy „vznikající lidskou špatnotou". Hle, fantazie bez hranic: „Anonymus [A. anthropothérie] pochází od takových prý duší hříšných lidí, kteří za živa v úřadech, v hodnostech a důstojenstvích pravou míru nešetřili, ve své zpupnosti ke žlabu slabších nepustili, k podřízeným nemilosrdni byli a vůbec s lidmi nešlechetně jednali, své okolí sužujíce. Za trest po smrti v beztvárný přízrak přízraku proměněni jsouce, kol svých za živa úřadů a domů blouditi musí. Nemohouce dostatečně se zhmotniti, anonymové lidem viditelni nejsou, nicméně však lidé od nich makatedlné důkazy o jich přítomnosti dostávají, namnoze v podobě pádních ran a štulců, zvláště když v hříšném stavu se nachází. (...)"

Ovšemže i Váchal (pro „naivního" Jana Zrzavého „velký umělec a originální", pro blahosklonného Maxe Švabinského ten, kdo provozuje „špidlování jen amatérsky zapálené") může být naskenován (či nascanován, jak se v 90. letech opatrně psalo), a jistě jednou v úplnosti naskenován bude (viz http://www.vachal.cz/vachal.htm), avšak čtenářskou rozkoš a slast, málo platné, nám jeho texty a ilustrace poskytnou pouze v klasické knižní podobě. Vůně tiskařské černi právě k tomuto autorovi patří jako k málokomu jinému. Skoro se chce říct, že dokud bude autor Krvavého románu čten a milován, o osud papírových knih se ani básníci nemusejí bát.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.95

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   leden 2018

PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031