Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

24. 6. 2018
Rubrika: O psaní

Kniha plná jmen

Autor: Jaromír Slomek

29.03.2013 18:01

Titulek by mohl budit dojem, že jde o soupis, jakému se dříve říkalo telefonní seznam a dnes Zlaté stránky, či snad o nějaký nový biografický slovník. Nikoli. Knihou plnou jmen je v tomto případě odborná práce zabývající se antroponymy. Nazvána byla Vývoj vlastních jmen osobních v českých zemích v letech 1000-2010, autorkou je moravská lingvistka Jana Pleskalová a o proměnu rukopisu ve svazek v měkké vazbě (204 s.) se zasloužilo brněnské vydavatelství Host společně s tamní Masarykovou univerzitou (přesněji řečeno s Českou republikou, protože peníze nejen na „výzkumné záměry" čerpá i toto vysoké učení z prázdné státní kasy).

Práce profesorky Pleskalové je stručná, přehledná a srozumitelná, vlastně jde o propedeutiku určenou pravděpodobně vysokoškolským studentům bohemistiky, eventuálně okrajové části veřejnosti, již baví jazykověda. „Monografie," uvádí svou práci autorka, „představuje vývoj základních druhů antroponym (křestních jmen, příjmení, hypokoristik a přezdívek) v českých zemích, a to v časovém rozmezí 1000-2010. Za ,české země‘ považujeme území Čech, Moravy a té části někdejšího Slezska, která je v dnešní době součástí ČR. Základním kritériem pro vymezení jednotlivých vývojových období je způsob oficiálního pojmenování jedince na veřejnosti. Na této bázi rozdělujeme tisícileté období do čtyř etap: 1000-1300,1300-1500, 1500-1786, 1786-2010./ Přednostně se tedy zabýváme osobními jmény českých obyvatel a sledujeme jejich vývoj na území obývaném českou majoritou, přitom však respektujeme skutečnost, že mezi obyvateli českých zemí zaujímaly významné místo německy mluvící menšina a poměrně početná židovská komunita, a to téměř až do poloviny 20. století (1939-1945). Jejich antroponymům není sice věnována stejná pozornost jako jménům českých obyvatel - neboť tak široký záběr zdaleka přesahuje možnosti této monografie - ale zcela opomenuta nejsou."

Tady se vnucuje otázka, proč autorka dává přednost pohledu teritoriálnímu před jazykovým. Neslovanská antroponyma (také romská, nově třeba i vietnamská nebo čínská), vyskytující se na území mezi Českým lesem a Javorníky, si přece žádají samostatné zkoumání, zatímco jména Čechů žijících v první, druhé, třetí... generaci ve Vídni, ve Spojených státech amerických, v Austrálii a vlastně kdekoli ve světě, jména časem i místem zhusta všelijak pokroucená (z těch známějších třeba Anton Cermak), do tohoto pojednání patří. Byla by to užitečná (a na rozdíl od ostatních jistě i objevná) samostatná kapitola. Berme však to, co je, a nemrzme se nad tím, co není.

S Janou Pleskalovou se tu noříme do dávné minulosti, dočítáme se o jménech úmyslně hanlivých, odpuzujících démony, o jménech odvracejících pozornost démonů od dětí, o jménech výhrůžných, démony zastrašujících, o jménech zajišťujících pojmenovávaným ochranu, zdraví, bezpečnou budoucnost, o jménech nepravých, označujících pojmenovávaného jen obecně, o přacích jménech atd. Procházíme s autorkou cestu od jednojmennosti k dvoujmennosti, zastavujeme se u hypokoristik (domáckých jmen), příjmí (ustavujících se už ve 12. století) a přezdívek (ty jsou snad věčné, živé od středověku, hle: Bezedno = pijan, Ližkepek - ta druhá je dnes asi málokomu srozumitelná, autorce zajisté ano; že by jí cudnost nedovolila připomenout význam staročeského slova kep, označujícího vulvu?), dovídáme se o jménech po chalupě, na českém venkově snad ještě dnes živých. Nejen naše čacké nepřechylovačky se tady mohou poučit, jak to bylo s pojmenováním žen, že posesivní adjektivum typu Justina Eliášova vyústilo v dnes běžné -ová (v Novém zákoně se však u Krista na kříži mihne Marie Kleofášova, nikoli Kleofášová, na to si ani nové překlady Písma netroufly, teprve v Jeruzalémské bibli, vydané u nás ponejprv až roku 2009, sáhli manželé Halasovi k překladatelskému řešení „Marie, žena Kleofášova"; to je jen taková velikonoční poznámka do závorky). A odkdy máme povinnost užívat příjmení? Od 1. ledna 1788, což není tak dávno, jak se na první pohled zdá, Dobrovskému bylo tenkrát 34 let a v Hradisku u Olomouce začal psát Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur, Jungmann byl čtrnáctiletý a v Berouně u piaristů se učil latině s vyhlídkou na jejich pražské gymnázium).

Čtyři poznámky. 1) O zákoně č. 61/1918 Sb. z 10. prosince 1918 se tu píše: „V praxi to znamenalo (...), že předložka z signalizující šlechtictví byla z pojmenování občana ČR odstraněna". Tedy ČSR. S jednou roztomilou výjimkou: Jiří Karásek ze Lvovic (zemřel až za komunistů a ani tehdy si jméno nezměnil, však to taky byl umělecký pseudonym Josefa Karáska, nešlechtice). 2) Čteme tu také: „Přezdívky vycházejí ze stejného sémantického okruhu jako apelativum homonymní s příjmením: Veselý - Švanda, Havel - Prezident"; to pardon, „apelativum homonymní s příjmením" Havel je přece havel, zástřih kštice, takovému člověku by museli říkat nikoli Prezident, nýbrž třeba Vlasáč, Hároš, Dekáč...). 3) Autorka jistě čerpala také z důkladné Oberpfalcerovy studie Domácí tvary křestních jmen (Naše řeč č. 8 a 9/1931), v soupise pramenů a literatury však na ni zapomněla. 4) K užitku by byl rejstřík, už Komenský tvrdil, že kniha bez rejstříku je jako dům bez oken.

Jinak docela pěkná práce.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  10

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   červen 2018

PoÚtStČtSoNe
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930