Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

23. 4. 2018
Rubrika: O psaní

Jak mi říkáme

Autor: Jaromír Slomek

22.03.2013 18:01

Druhý český prezident už své „projevy, články, eseje" (ve skutečnosti žádný esej Václav Klaus dosud nenapsal - a pokud ano, pak F. X. Šalda, Otokar Březina či Arne Novák psali něco jiného než eseje a bude nutné to přejmenovat) poskládal do knižních souborů účetnicky nazvaných Rok první, Rok druhý, Rok třetí, Rok čtvrtý, Rok pátý, Rok šestý, Rok sedmý, Rok osmý a Rok devátý, a tak nepřekvapuje, že teď předložil svazek závěrečný: Rok desátý (vydavatelem je tradičně Euromedia Group, k. s. - Knižní klub, svazky mají různý počet stran, tento jich má 330, počítáme-li poslední paginovanou; v tiráži čteme „počet stran 344 + 16 stran obrazových příloh", což není pravda, poslední potištěná stránka, právě ona s tiráží, by musela nést číslo 343, ale to je to nejmenší).

„Dekameron", jemuž by slušel souhrnný název Ztracené roky, tady po ing. Klausovi zůstane jako výmluvná kronika jeho dvou prezidentských mandátů. Příští historik má vše jako na dlani, i když „všechny" projevy, jak nadsazuje chlopeň přebalu, v souboru nejsou (z neuvěřitelných byl pominut třeba ten z konce září 2010, cynicky pronesený v soukromé továrně na cigarety; v prezidentském kalendáriu, zaznamenávajícím kdejakou efemérku, byla návštěva Kutné Hory, učiněná tehdy pouze za tímto účelem, cudně zamlčena; o tom už tady ostatně byla řeč před dvěma lety).

Čtenářskou rozkoš zažije nad Roky stěží někdo jiný než sám „esejista". Jeho projevy, ale to už přece dávno víme, postrádají myšlenkovou hloubku, navíc i jejich jazyk a styl je nudný, unavený, bez vtipu i důvtipu. Takto mluví a píše (bankovní) úředník na penzi, činorodý dědeček, jenž si četbou společenských časopisů, sledováním ČT 2 a poslechem Vltavy udržuje takzvaný všeobecný přehled, pamatuje si od maturity, kdo byl Michelangelo a kdo Puchmajer, co je sinusoida, kde leží Pyreneje a proč má chlorid sodný vzorec NaCl, postřehl, že v Libyi svrhli Kaddáfího a Slovanská epopej se přestěhovala do Prahy, poznávacím rekreacím dává přednost před pobytovými, na jarmarku v Lipsku si dovede sám koupit bockwurst, v Moskvě se umí bez slovníku doptat na Ostankino, a když usedne k šachovnici (aby se věnoval „gymnastice mozku", jak prý říkával jeden slavný zločinec), vzpomene si, že e2 - e4, c7 - c5 je sicilská obrana... To všechno a leccos dalšího může seniora udržovat v relativně dobré tělesné i duševní kondici, proč ne, inspirativní ovšem takový člověk bývá leda pro manželku mladšího souseda polehávajícího na kanapi, stěží pro národ, v jehož čele se na čas řízením osudu ocitl.

Bez možnosti komparace by mohl Václav Klaus přesvědčovat i ostatní (sebe jistě již dávno přesvědčil), že prezidentské projevy mají vypadat právě tak jako ty jeho. Naštěstí stačí sáhnout do knihovny po Masarykovi či Havlovi a poměřit je (ano, je to kruté) s Klausem; rozdíl musí uhodit do očí i člověka z Klausova řídnoucího fanklubu, má-li všech pět pohromadě (což není pro členství podmínkou).

Škoda papíru na všechny ty banální novoroční proslovy vstoje (publikované nesmyslně opakovaně, v posledním svazku tedy čteme řeč z 1. 1. 2013, avšak i z 1. 1. 2012, na tu jsme ale narazili už v Roce devátém atd.), všechny ty články zoufale alarmující před evropskou integrací, všechna ta zbytečná novinová interview, všechny ty kondolence („za sebe a za celou českou veřejnost") nebo blahopřání umělcům k narozeninám a sportovcům k zisku medailí („Vážená paní Knapková, milá Mirko," oslovuje pisatel nikoli dvě, nýbrž jednu osobu, podobně: „Vážený pane Svobodo, milý Davide", „Vážený pane Kulhavý, milý Jaroslave"; pokud je sportovkyně slečna, žoviálně se tu vyká křestním jménem: „Vážená Barboro, přijměte...", jako by Vážená slečno Špotáková bylo nemravné).

S Rokem desátým už se v nakladatelství moc nemazali, rukopisu sice ze setrvačnosti přidělili dvě redaktorky, ty asi spoléhaly na to, že vše dostaly z Hradu na klíč, a tak čteme „alespoň" (s. 237) i „aspoň" (s. 238, jedno i druhé je v pořádku, jde o dubletní tvary, leč takové různočtení v jednom díle nemá co dělat), dovídáme se, že Václav Klaus si „své texty vzniklé v průběhu jednoho roku nechával svázat i ve své předpolitické době" (s. 9, míněno „dával svázat", tady stojí za pozornost i obsah: co že to „předpolitický" Klaus nosil ke knihaři?), jsme poučeni: „Málokdo mimo matematiků si uvědomuje, že matematika není o počtech" (s. 210, míněno „mimo matematiky"; matematika není o počtech, bravo, bereme si příklad: škola není o známkách, letošní březen není o jaru, planeta není o oteplování, zato život je o smrti, že!). A žasneme: „Maroko vzalo mou neoficiální, jak mi říkáme konferenční návštěvu" (s. 266, míněno „jak my říkáme", přece „my, Václav Klaus", nikoli „mi, Václav Klaus"). Do stoupy s tou ostudou!



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.31

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   duben 2018

PoÚtStČtSoNe
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
30