Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

22. 8. 2018
Rubrika: O psaní

Milan Uhde u knihovny

Autor: Jaromír Slomek

01.03.2013 18:01

Soubor sedmadvaceti literárněhistorických úvah nazvaný Objevy pozdního čtenáře aneb „Druhé čtení" českých autorů od Máchy k Havlovi napsal předseda Rady České televize Milan Uhde (76) a jako svou „408. publikaci" tuto knihu o 366 stranách vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK) v Brně. Doporučená cena je 398 Kč. Výběr prý „vznikal zhruba od roku 1972", probíraná díla autor „bral většinou poprvé do ruky" v letech 1953-1958. A potom je znovu „po letech pročítal". Zmoudřelý pisatel uviděl četbu své mladosti, jaké to překvapení, jinýma očima.

Milan Uhde je tady důsledně velmi osobní, skoro jako by psal memoáry („Můj otec znal prakticky celé Březinovo básnické dílo zpaměti...", „Jako student pocházející z maloměšťáckého prostředí jsem komunistické názory rychle převzal", Kainar „mě prosil, abych mu u známého houslaře v Brně vyzvedl z opravy kytaru" atd.), a ne-li memoáry, tedy čtenářský deník - rekonstruuje své dávné zážitky, přiznává se k mladické naivitě, z odstupu hodnotí díla, jež ho kdysi nějak a později většinou jinak, jak se říká, oslovila, vynáší soudy nad sebou i nad díly a jejich autory („Byl bych mohl říci, že Karel Poláček měl u mě smůlu...", „Za nejcennější a nejtrvalejší z Mikuláškova díla přitom pokládám útvar, který...", „Poezii Františka Hrubína jsem začal soustavně číst na podzim 1956" atd.).

Tento čtenářský deník, k němuž je připojena čítanka složená z textů probíraných literátů, je samozřejmě určen veřejnosti, a asi tak byl od počátku míněn, nejsou to soukromé zápisky, poznámky, z nichž jednou - třeba - vyrostou důkladné literárněvědné studie. Musejí (?) se tu tedy vlastní úvahy podkládat a obkládat tím, co už snad my všichni, kteří Objevy pozdního čtenáře bereme do ruky, dávno víme či tušíme, a tak se dočítáme třeba o Máchovi, že v Máji „jako by (...) zhodnotil všechna svá dosavadní tvůrčí hledání a dovršil je v definitivní tvar", o Němcové, že její Babička se „rodila jako sebeobranná, sebezáchovná reakce na dotek nicoty, jež po spisovatelce sáhla, když se v době vrcholícího Bachova režimu a policejního útlaku hroutila jedna někdejší životní jistota za druhou", o Havlíčkovi po návratu z Brixenu, že v Praze „ho pak čekalo převážně zklamání. Kromě hmotně zabezpečeného Trojana, Palackého nezávislého na vládě a zaměstnaného u předního příslušníka rodové české šlechty a také kromě Němcové se k němu prý nikdo z někdejších druhů neznal." U Vančury je připomenuto, že v Obrazech z dějin národa českého „pod tlakem okupační doby oživil patetický, ideově angažovaný postoj navazující na národně obrozenské předchůdce"...

„Pozdní čtenář" má nutkání provokovat, a tak třeba vyčiní Josefu Kajetánu Tylovi za to, že ve Fidlovačce je užito němčiny jako komického prvku. Frašku, produkt „ideologického vidění", shledává plytkou. V tom se ovšem neliší od pražského publika v roce 1834, vždyť ten kus se na prknech Stavovského divadla ani neohřál, musel být pro nezájem stažen - tento důležitý detail náš tylolog čtenářům kupodivu neříká. Ale to ještě nic není. Asi nejprovokativnější má být epochální zjištění čapkovské: Galén z Bílé nemoci je vlastně terorista. Pisatel, okouzlen tímto svým výstředním názorem, si ho ani nenechal na pointu, musel s ním na světlo co nejdřív, takže příslušná kapitola se jmenuje Karel Čapek aneb Jak terorista málem nastolil světový mír. A aby bylo jasno, že čteme něco převratného: „Postřeh o Galénově spříznění s minulými i současnými teroristy zní kacířsky; mezi dosavadními hodnoceními Bílé nemoci se nevyskytl." Ach. Kdyby „pozdní čtenář" znal studii Jiřího Opelíka Co rozuměl Karel Čapek aktuálností (vlastní) literatury (2000, knižně 2008), k tak nejapnému závěru by snad nedošel. Unikla mu? Pokud ne, proč ji nezařadil do závěrečného soupisu Literatura použitá při práci na jednotlivých statích? U Čapka nemá ze sekundární literatury (a že jí už je!) vůbec nic.

Teroristou, když už se bavíme v těchto termínech, byl spíše Olbrachtův Nikola Šuhaj, Milanem Uhdem kdysi přemalovaný na kýč jménem Balada pro banditu - na mysli mám „kultovní" či „legendární", jak rádi papouškují čeští žurnalisté, eventuálně „erbovní" (slovník „pozdního čtenáře": Strakonický dudák je „erbovní Tylova hra") divadelní inscenaci i její filmové zpracování.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.25

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   srpen 2018

PoÚtStČtSoNe
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031