Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

24. 6. 2018
Rubrika: O psaní

Kdyby nic jiného

Autor: Jaromír Slomek

22.02.2013 18:01

Kdyby v kompilátu Františka Emmerta (nar. 1974) Průvodce českými dějinami 20. století (autor jej na sklonku loňského roku vydal v brněnském nakladatelství nesoucím jeho jméno) bylo všechno ostatní v pořádku, což není, neuvěřitelná, vskutku nevídaná záměna fotografií Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše (ano, na str. 171 je pod fotografií Jana Kubiše napsáno „Jozef Gabčík" a pod fotografií Jozefa Gabčíka zase „Jan Kubiš", viz obrázek v příloze) je dostatečným důvodem pro to, aby ta kniha byla stažena z trhu, šla do stoupy a vyrobila se znova, když už musí existovat.

Gabčíka s Kubišem přece nemůže a nesmí zaměnit nikdo, určitě ne univerzitně vzdělaný historik, navíc zaměřený na moderní české dějiny, jako snad nikdo nezamění Masaryka s Benešem, Matušku s Gottem či Novotného s Dubčekem (no, to poslední se stalo, francouzský deník Figaro v létě 1968 otiskl portrét Antonína Novotného a svým čtenářům v popisku prozradil, že je to - Alexander Dubček, to tehdy vyvolalo pobavenou odezvu v obrázkovém týdeníku Mladý svět, jenže pro francouzského redaktora ti dva zaměnitelní byli, jako jsou pro nás zaměnitelní dejme tomu Suharto a Sukarno).

Brňan František Emmert, říká nám Wikipedie, „studoval historii a religionistiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Později (od roku 2005) studoval také na právnických fakultách v Brně a Trnavě. V roce 2011 získal titul doktor práv na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V letech 1992 až 2006 pracoval jako novinář, publicista a knižní redaktor. Prošel Českým rozhlasem, deníky Rovnost, Právo a ZN noviny/Slovo a Českou tiskovou kanceláří (ČTK). V letech 2009-2011 byl tiskovým mluvčím Nejvyššího správního soudu v Brně. Psaní knih se věnuje od roku 2001. První dvě beletristická díla mu vyšla v letech 2003 a 2004. Prosadil se však až literaturou faktu o moderních českých dějinách." Jeho knižní bibliografie zahrnuje šestnáct položek, mezi nimi i Atentát na Heydricha. Musel se tedy JUDr. Emmert s fotografiemi statečných parašutistů už setkat, jak je možné, že si je plete? Ta kniha asi neměla žádného odpovědného redaktora, jím si byl autor sám, jméno odborného recenzenta (doc. PhDr. František Čapka, CSc.) však uvedeno je. Nad fotografiemi Gabčíka a Kubiše pan docent Čapka svou odbornost, jak patrno, moc neuplatnil.

První věta Průvodce zní: „Žádné jiné století v českých dějinách nebylo nabito tolika přelomovými a dramatickými událostmi jako to minulé - dvacáté." Už tato slova jsou problematická. Patnácté století snad bylo idyličtější? A co třeba sedmnácté? Třicetiletá válka byla málo přelomová? Co chvíli čtenář narazí na vyjádření slušně řečeno nešťastné. Projev českých spisovatelů z května 1917 je charakterizován takto: „Své podpisy pod manifest připojily vážené osobnosti jako A. Jirásek, bratři Čapkové, F. X. Šalda, O. Březina a mnozí další." Jak pan Emmert přišel k poznání, že bratři Čapkové byli už roku 1917 váženými osobnostmi? Proč nejmenoval třeba Jaroslava Kvapila, iniciátora celé akce, Adolfa Heyduka, Josefa Holečka, Elišku Krásnohorskou, J. S. Machara, Karla Václava Raise nebo Antala Staška? Ti tehdy byli bezpochyby váženější než mladá bratrská dvojice. Takovými drobnostmi se autor zevrubněji nezabýval, nepromýšlel je.

Do Emmertova psaní prosákly beletristické a žurnalistické návyky, projevuje se to třeba zbytečným užíváním epitet: Wilson „v lednu 1918 přestavil Kongresu svých slavných čtrnáct bodů", Jakeš 17. července 1989 „pronesl legendární projev na Červeném Hrádku". Proč hned slavných? Proč hned legendární? Autor se vyjadřuje ztuha, neobratně, například výklad období 1945-1947 končí slovy: „Zemi čekal návrat k nové totalitě." Ba ne, zemi čekala další totalita. Návrat k novému je stěží proveditelný. O roce 1984: „Jaroslav Seifert získal dosud jako jediný Čech Nobelovu cenu za literaturu. Ocenění nemohl převzít kvůli dlouhodobé hospitalizaci v pražské nemocnici." Pomineme-li komický pleonasmus „hospitalizace v nemocnici", musíme opravit věcnou chybu: nešlo o dlouhodobou hospitalizaci, to se snad tehdy v Brně říkalo? Věcný omyl přináší i tvrzení o Edvardu Benešovi v roce 1948 „po odstoupení": „Odjel do své vily v Sezimově Ústí, kde o tři měsíce později zemřel." Bylo to jinak: Beneš opustil Prahu už na konci února, úřadoval v Sezimově Ústí a do Prahy zajel do abdikace jen dvakrát: na pohřeb Jana Masaryka a na oslavy 600. výročí založení Karlovy univerzity.

A ještě dvě perličky: Občanské fórum bylo prý založeno „v Činoherním klubu Laterny magiky". Hm, kde to asi je? „V pátek 24. listopadu (1989) odstoupili nejzprofanovanější komunističtí funkcionáři, včetně generálního tajemníka ÚV KSČ Milouše Jakeše. To ovšem představitele OF ani veřejnost příliš nezajímalo." A co je tedy, prosím pěkně, zajímalo? Kde mají banány nebo Burdu v ruštině? Asi.


Přílohy ke článku

Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.58

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   červen 2018

PoÚtStČtSoNe
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930