Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

22. 8. 2018
Rubrika: O psaní

Přece přece!

Autor: Jaromír Slomek

22.12.2012 00:01

Jsou knihy na jedno přečtení,a to ještě v lepším případě, a jsou knihy, které přežijí své autory o desítky, stovky, tisíce let. Housenka na kdouloni čili Pohádkové hrátky s češtinou od Lucie Jílkové (vydalo olomoucké nakladatelství Burian a Tichák, s. r. o., ilustrovala Magda Štajnerová, 96 stran, 600 výtisků) patří zcela jistě do první kategorie.

„Milí malí i velcí čtenáři," říká v úvodu Mgr. Jílková, Ph.D. (v jejím medailonku na str. 94 kupodivu chybně s mezerou: „Ph. D."), „v této knížce najdete osmnáct pohádek a osmnáct povídání o zajímavostech češtiny. Každou pohádku můžete číst prostě jen jako pohádku, nebo si můžete na jejím konci ještě zkusit zodpovědět jednoduchou otázku. Otázka se vždy týká nějakého češtinářského jevu, se kterým jste se v pohádce setkali (a možná jste si toho ani nevšimli). A ti nejzvídavější z vás si ke každé otázce mohou najít v druhé části knížky podrobnější češtinářské povídání. Poslední pohádka je přeložena do různých cizích jazyků. U ní můžete zjistit, jak moc - nebo málo - je čeština od těchto jazyků odlišná. Přeji vám hezké počtení." Hezké počtení, hezké počtení... Možná do chvíle než čtenář bez ohledu na velikost narazí na slovo „přeci". Poprvé snad na str. 12 v bajce nazvané Pštros nestrká hlavu do písku (spíše než o pohádky jde o bajky: hrdiny příběhů jsou rozmanitá zvířata, „tulení chlapeček tuleňáček", „pan pštros", „paní zebra", sýkorky, špačci, rybička vranka, „černý slimák", oslovovaný tak i mluvícím hřibem: „Zadrž, černý slimáku...", zajíček, ježek, „čapí máma, čapí táta a jedno malé čápě" atd., všichni tady mají lidské vlastnosti, tedy i schopnost docela racionální verbální komunikace): „A co teprve strkat hlavu do udusané hlíny, to už by přeci vůbec nešlo!" Přeci? Asi překlep, pomyslí si čtenář, to by nemělo být, autorka je lingvistka, „pracuje v Ústavu pro jazyk český AV ČR v oddělení stylistiky a textové lingvistiky", inu, jméno odpovědného redaktora v tiráži nevidět, může se to stát, překlepy jsou lidské. Jenže na str. 17 (Sedě v horku na pahorku spatřil jezevec tančící vlčí máky) je to zase: „Hm, moc takovému třeštění tedy nerozumím, ale už je mi to přeci jen jasnější, co se to tu dnes děje." A v následujícím kratičkém příběhu Prasátko pekari pořád pláče (má pouhých sedmnáct řádků, inu, aliterace je dřina) hned dvakrát: „Přeci protože pozbylo příbuzných" a „Pekari, podívej, pohlédni přeci pozorně pod převysoký platan!" Hned na vedlejší stránce (teprve devatenácté) čteme v bajce Zvířátka u krmelce: „Blíže k trnkám jsem se neodvažovala, víme přeci všichni, že tam nedaleko bydlí vlk." Takže žádný překlep. Jeje, copak paní Jílková neví, že v Pravidlech českého pravopisu tvar „přeci" vůbec není uveden? Je tam leda „přece", právě takto, a ne jinak, neboť etymologie toho slova je docela jasná: ze staročeského předcě, předsě, tedy před se, před sebe. Že by se paní Jílková nikdy nepodívala do Slovníku spisovného jazyka českého na heslo „přece"? Tam by našla i poučení o tom, do jaké jazykové roviny patří její oblíbený tvar „přeci". Paní Jílková je jinak docela úzkostlivě spisovná, říkejme tomu tedy drobné intelektuální selhání. Ale to bohužel není všechno.

Pro paní Jílkovou je čeština pracovní materiál, lingvistka se pokouší o jazykovou osvětu, v Housence na kdouloni vykládá, že dvojhlásky jsou diftongy, že „polysémií i homonymií se rozumí víceznačnost" nebo že „samohlásky neboli vokály v češtině vyslovujeme v dutině ústní" (dětský čtenář by si mohl pomyslet, že třeba v dutině břišní). A radí též, jak nakládat s duálovými tvary: „Pokud se jedná (sic!) o části lidského těla (a nikoli o věci, které části lidského těla svým tvarem pouze připomínají), pak je skloňujeme následujícím způsobem: (...) dvou upracovaných ruk/rukou//ručiček (2. p.)". Moment, bez dvou lidských ruk? Opravdu? To paní magistra nemůže myslet vážně. Takto ať si ruce skloňuje sama. S tulením chlapečkem tuleňáčkem, panem pštrosem, paní zebrou, sýkorkami, špačky, hnědým koněm, starým cvrčkem, rybičkou vrankou, černým slimákem, jezevcem, prasátkem pekari, srnkami, divočákem, veverkami, tetřevem, housenkou, chápaní mámou s malým chápanem, kotuly, zajíčkem, ježkem, obávaným vlčiskem, čapí mámou, čapím tátou a třeba koneckonců i s jedním malým čápětem.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  7.57

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   srpen 2018

PoÚtStČtSoNe
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031