Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

21. 4. 2018
Rubrika: O psaní

Co zbylo

Autor: Jaromír Slomek

08.09.2012 00:01

„Už je dobře," řekl v pondělí večer 9. září 1912 devětapadesátiletý Jaroslav Vrchlický a zemřel. Jeho maminka Marie ještě žila (1823-1913). Nejslavnější rodák lounský, nejslavnější nebožtík domažlický, jméno hvězdné, talent od pánaboha (na 80 sbírek poezie), velmistr rozmanitých básnických forem, pilný překladatel, též prozaik, esejista, dramatik i libretista (téměř 40 premiér), univerzitní učitel, člen Panské sněmovny... Podle pamětníků vlídný, laskavý i vtipný muž, zprvu snad milovaný, pak - nikoli bez následku - podváděný mladší manželkou (ale co čekal, když o něm mluvila jako o „Vrchlickém" a oslovovala ho tak i doma), zpočátku velebený, později - jak to bývá - kritikou haněný až nevybíravě.

Následovníci, o nichž stojí za to mluvit, z jeho odkazu čerpali - třeba i tak, že se vůči němu snažili vymezit. Těch opravdu významných nakonec není mnoho: Machar, Bezruč, Březina, Sova, Toman, Dyk, Gellner, Hora, po nich generace „kluků Víta a Jardy z avantgardy" (jak zpívával Přemysl Rut), dále Hrubín a Mikulášek, i ti byli - byť chviličku - současníky Vrchlického, potom už následují pohrobci: Kolář, Orten, Blatný, Skácel, Diviš, Šiktanc... Všichni si z Vrchlického brali, často bezděčně. Důkazem budiž třeba známá báseň posledního z výše jmenovaných Pohřeb koncipienta Máchy (viz Nebožka smrt, 1963). U dvanáctého a třináctého verše zpozorníme, protože cosi připomínají: „Těch pár slzí v kameníčku,/ to je slída,/ velebníčku,/ to je jenom slída./ Smutný funus./ Jenom Labe/ bílou nohou v zemi hrabe,/ s rakví/ dvanáct řemesníků/ a třináctá bída.// Já ho neznal, bručí pekař,/ to je smrtí, to je smrtí,/ kameníka škrtí/ boty." Ano, štěpný rým „smrtí - škrtí" (respektive „smrti - škrtí") známe už od Vrchlického, a sice ze sugestivní básně Stíhaný (viz Rok básníkův, 1900): „Zas tu stojí, hledí, civí,/ kostroun smrti,/ cítím hnáty, jak mne škrtí,/ a můj duch se diví, diví,/ co jsem jen mu udělal?"Žije tedy Vrchlický v tvorbě těch velkých, kteří přišli po něm? Chce se říct, že ano, avšak čtenář aby na to měl drobnohled.

Co zbylo z klasika? Pomník, pamětní desky, ulice pojmenované tím slavným pseudonymem? A z díla? Vedle veršů o „troše lásky", za niž by člověk šel „světa kraj" (viz film Vratné lahve s pěkným příkladem marnosti literární výchovy na druhém stupni základní školy), zůstává v povědomí snad už jen Noc na Karlštejně, původně (1884) veselohra pro devět postav, po letech zalidněná a převlečená do muzikálového hacafraku, v Karlíně dnes hraná kupodivu stále ještě s odkazem na původního tvůrce: „Podle stejnojmenného filmu na motivy Jaroslava Vrchlického."

Ruku na srdce, „Josef Vocásek" (jeden z géniových pseudonymů) už není čten, memorován, recitován. Je mrtev. Však byl „pouze", jak si napsal ve vlastním epitafu, „básníkem doby své". Leccos nenávratného se za těch sto let přihodilo s českým národem i s jeho duší, tedy s jazykem, a také s jeho poměrem k minulosti. K básníkovu vyšehradskému hrobu neponese v neděli květiny prezident republiky (nejsme ve Francii, tam by tak velké kulturní výročí jistě neprošlo bez povšimnutí), na Hradě mají jiné starosti (ještě ve čtvrtek 6. září odpoledne stálo na stránkách http://www.hrad.cz/ absurdní oznámení: „Manželka prezidenta republiky Livia Klausová ve středu dne 5. září 2012 v 18.30 hodin slavnostně otevře Muzeum čokolády a marcipánu v Táboře", inu, snad ho opravdu slavnostně otevřela a měli to tam všichni pěkné), ba ani ministryně kultury se nedá zavézt na Vyšehrad s věncem. Také ona má jiné starosti.

Ještě že tu je Památník národního písemnictví, ten jistě nezapomněl! Ano, jeho pracovníci přichystali výstavu, sice jen na internetu, ale proč ne? Takovou by dříve svedl spíchnout každý gymnaziální češtinář, teď se na ní musely podílet tři instituce. V jejím názvu vyvedeném tučnými literami je hloupý překlep: „Jaroslava Vrchlický (1853-1912)". Opravdu, ještě v pátek 7. září ve 23 hodin tam (http://www.pamatniknarodnihopisemnictvi.cz/cs/vystavy-archiv.php?id=139&hl=Vrchlický) stálo „Jaroslava". Virtuální expozice, „realizovaná ÚČL AVČR ve spolupráci s PNP" a „připravená Ústavem pro českou literaturu AVČR (www.ucl.cas.cz) ve spolupráci s Památníkem národního písemnictví a Literární akademií - Soukromou vysokou školou Josefa Škvoreckého, obsahuje 15 panelů k 160. výročí narození a 100. výročí úmrtí Jaroslava Vrchlického". První „panel" se jmenuje „Úvodní panel" (velmi důvtipné!), druhý Mladá léta, třetí Čas zralosti, předposlední Spory, poslední Návraty. A to je k Vrchlickému asi všechno. Hm, s čím se kdo vytáhne v roce 2112?



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.5

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   duben 2018

PoÚtStČtSoNe
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
30