Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

21. 4. 2018
Rubrika: O psaní

Buzitaštičky

Autor: Jaromír Slomek

21.07.2012 00:01

Dopisy píší (no, opatrně, raději řekněme, že psávali - do rozšíření přenosných telefonů a osobních počítačů napojených na internet) snad všichni, jedni s velkým zalíbením, jiní jen jakoby z musu. Jedni si obdržené listy po léta archivují, ba dokonce si pořizují kopie všeho, co kdy komu odeslali, druzí si neschovávají nic. K těm prvním patří jaderný fyzik František Janouch, člověk systematický a pečlivý, espistolografické umění se zjevným zalíbením pěstující, k těm druhým zase spisovatel a publicista Ludvík Vaculík, reagující na došlá psaní především proto, že tak byl vychován. Nyní Korespondence Janouch / Vaculík (titul) vyšla péčí Mladé fronty knižně (222 str.).

Jde o dopisování skrz železnou oponu, až na dodatek, čtyři texty polistopadové, vedené od roku 1979 (když už byl fyzik etablován ve Švédsku) do roku 1989. Janouchova role v exilu je dobře známa, zde jsou její kontury přesvědčivě prokresleny: v dějinách české společnosti v letech sovětské okupace zůstane František Janouch zapsán jako muž, jenž se významnou měrou zasloužil 1) o hmotnou pomoc českým spisovatelům zbaveným doma po roce 1969 publikačních možností (založení Nadace Charty 77), 2) o koordinaci západoevropských exilových aktivit (spíše kulturních než politických: vznik literární Ceny Jaroslava Seiferta, hledání překladatelů a nakladatelů pro české literáty, zde konkrétně vidíme výrazný podíl na vydání Vaculíkova pravděpodobně nejhodnotnějšího slovesného díla Český snář).

Z kontaktů zprvu spíše pracovních než osobních vzniklo přátelství (Vaculík ještě 19. 12. 1986: „Nazdar, Franto! My jsme se ale tu tak málo znali, a přece mi připadá, že se známe hodně. Přitom, víš, já si Tě skoro neumím fyzicky už představit: jak jsi tlustý? Kolik vážíš? Máš nějaké dioptrie? Atd. bych se mohl ptát."), občas až rozverně škádlivé z obou stran (J: „Milé Ludvíče", ba "Ach ty mé milé Ludvíče", V: „vy dva blbečkové s Grušou"). Optimista Janouch věděl brzy po nástupu Michaila Gorbačova do funkce generálního tajemníka ÚV KSSS (nikoli „v únoru 1985", jak čteme ve vysvětlivce na s. 59, to ještě žil Černěnko, nýbrž o měsíc později), že jedna epocha se rychle blíží ke svému konci, zatímco Vaculík je v nedatovaném psaní snad z jara 1987 skeptický: „Zdatný, chytrý car v Rusku bude pro nás mnohem nebezpečnější. On nás připojí dílensky k Rusku." Jinak je Janouch osobnější, důvěrnější, intimnější, rozepíše se třeba o svých pocitech z přírodního koupání v ledové vodě, Vaculík, žijící tehdy ve dvojženství, je rezervovanější, informace o svém soukromí pečlivě odměřuje, například 27. 10. 1987: „Jináč se nám všem, Madle, klukům, Lence (nesmějí ovšem stát vedle sebe těsně) líbí Tvůj návrh..."

To vše jsou docela důležité podklady pro příští monografisty, více pro Janouchovy než Vaculíkovy. Nejzábavnější je Vaculíkova korespondence s Karin Mossdalovou, překladatelskou jeho Českého snáře do švédštiny. Takové konzultace překladatelů s autory bývají běžné, před čtenáři však obvykle zůstávají skryté, nehodí se ani do poznámkového aparátu. Zde překladatelka klade otazníky ke konkrétním nesrozumitelnostem, třeba: „se snědým mlčením", „buzitaštičky - taštičky buzerantů?", „odkrucovat se", „krajiny samý škrt", „Hejk - jenom jméno psa?", „Nikomu jsem nepouštěl víno, ale byla to krásná prosba od Tebe pod dřevěným přístřeškem, zástupná?" atd. A Vaculík, rád nerad, musí vysvětlovat. Například: „Nikomu jsem nepouštěl víno... Zase jste zvědavá nad povinnost. Myslím, že se to musí prostě doslovně přeložit. - Líbali se s vínem v puse a vyměňovali si ho. Prosila, aby to, co si vymysleli spolu, nedělal už s jinou. Zástupná prosba: zastupovala jinou prosbu, kterou vyslovit nemohla: aby se s nikým nemiloval. - Ale paní Karin! To ať tam zůstane neobjasněno, to jsou tajnosti textu, o které čtenář zakopává, cítí, že je tu cosi navíc, rád by to věděl, ale nedoví se... tak je to i v životě, ne?"

Představa nápoje sdíleného střídavě ženskými a mužskými ústy při polibku může být i nechutná, knížka však je navzdory tomuto odpudivému detailu pěkná. „Texty dopisů nebyly nijak redakčně upravovány kromě opravy zjevných překlepů a gramatických chyb." Pardon, ale proč potom čteme „Bergmann" (v rejstříku už správně „Bergman",„Rio Preissner" (ten se, chudák, do rejstříku ani nedostal), „v souladu s Československými zákony", „všechno nejlepší v Novém roce", „zabíjačka", „zhora"... Je toho víc. Škoda.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.52

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   duben 2018

PoÚtStČtSoNe
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
30