Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

23. 10. 2018
Rubrika: Co se jinam nevešlo

V + W = 50 : 50?

Autor: Jaromír Slomek

30.06.2012 00:01

Měla to být veselá deska, a snad na první poslech i veselá je. Jmenuje se Jiřmu Voskovcovi k narozeninám (Objevy / neznámé záznamy), možná se však jmenuje V + W Jiřímu Voskovcovi k narozeninám (Objevy / neznámé záznamy), těžko říct, není vyloučeno, že její název by se měl správně psát V + W: Jiřímu Voskovcovi atd. To je koneckonců vedlejší. Obsahuje osm položek a naše znalosti o díle slavné dvojice rozšiřuje docela nečekaně. Editorem je Karel Koliš, producentkou Naďa Dvorská, vydavatelem Supraphon (SU 6173-2, celkový čas 74:51). V doprovodném textu, jemuž jsme si zvykli říkat booklet, něco píše editor a něco též Jan Vodňanský. O tom později.   

Kdo zná historii autorského, hereckého i lidského partnerství („lidské partnerství" dnes vyvolává asociace málem sexuální; to, co spojovalo Voskovce s Werichem, byla blízkost, náklonnost, důvěrné, intimní přátelství,vlastně láska, chtělo by se říct, kdyby to slovo nebylo zatíženo erotickým významem), tak tedy kdo zná onu historii, ví, že poslední hra V + W před zákazem Osvobozeného divadla na podzim 1938, hra už neuvedená, se jmenovala Hlava proti Mihuli. Kdo ji četl, ví, že je to poměrně slaboučká konverzačka, „trošku oprášený Nestroy" (Voskovec), při níž se má publikum smát třeba poznámce „Já jsem Zoufalý" (po následující otázce „Co se vám stalo?" přijde vysvětlení „Otec byl také Zoufalý. Matka Zoufalá. To je jméno"). Právě píseň z Hlavy proti Mihuli nové CD otvírá.

Text jsme znali z Klobouku ve křoví, teprve teď slyšíme Ježkovu melodii - zpívanou Voskovcem v roce 1964 bez jakéhokoli doprovodu. Je to jímavé, dojemné, smutné. Nenašel se tehdy v New Yorku nikdo (mezi Čechy), kdo by starého herce doprovodil na kytaru, na piano? A hledal se vůbec? Nevíme. Ta píseň je - to se špatně říká - taky slabá: „Víno zrálo slunce hřálo/ Minulý podzim/ Srdce mělo co si přálo/ Na všechno byl rým/ Chodili jsme rozhaleni/ Vítr nám vlál do vlasů/ To počasí dnes už není/ Zkrátka všeho do času// Když po čase potkal zase snad kamarád kamaráda/ No tak si podali obě ruce/ A holky si pošeptaly kterého má která ráda/ Pro koho jim tluče srdce prudce/ Nikdo se nestaral o to kdo co ví/ A když někdo něco ví no ať to ví/ Ať co ví poví nebo nepoví/ My všichni to víme/ Že je hezky bylo hezky a jak teprve bude hezky/ Až rozkvetou třešně a i švestky" atd. Nazpívá teď někdo tu píseň s orchestrem? Sotva.

Druhá (a poslední) píseň této osmiprvkové kolekce zní na konci. Jmenuje se Zkazky z nesmyslna, pochází z roku 1929, tedy z počátků spolupráce V + W, text má být velmi žertovný, jenže - kouzlo už nefunguje. Voskovec opět zpívá sám (nahrávka rovněž z roku 1964) a na posluchače doléhá snad ještě větší smutek než při poslechu písně úvodní: „Dotyčné strašidlo nakoupilo hračky pro děti/ Že mu to však selže nemohlo strašidlo věděti/ Neslo dětem míče - však hloupí rodiče/ Myslíce že straší/ Vrhli strašidlo do Botiče" atd. Rýmuje se tam potom ještě „lokálku" a „obálku", „zimnice" a „mrtvice", „v pralese" a „na plese", „paruku" a „na ruku" či „do divadla" a „umývadla". V jiné, proslulejší písni, psali V + W o tom, co se stane, „když nás půjdou miliony"; za Zkazkami z nesmyslna by nešly ani miliony, ani tisíce, ba ani stovky posluchačů. Je to kuriozitka pro pár desítek nadšenců.

Hlavní překvapení na novém CD se však skrývá pod čísly 3, 4 a 5. Nazvána byla: Voskovcův návrh Rozhovoru přes oceán (zvukový dopis z listopadu 1964), Dopimluv (zvukový dopis z prosince 1964) a Rozhovor přes oceán 1965, což je převzatá nahrávka Supraphonu. Tu jsme znali a měli vcelku rádi, i když jsme se při jejím poslechu (ani při prvním) neprohýbali smíchy. Náhle vidíme za kulisy, do karet, do kuchyně... nebo jak to říct. Rozhovor přes oceán, slyšíme s úžasem dnes, nebyl výsledkem autorské komplementárnosti, nebyl to rovnocenný dialog, na němž se Voskovec a Werich podíleli každý podobnou měrou. Nikoli. Jde o dílo víceméně Voskovcovo, v němž Werich vystupuje téměř pouze jako herec, jenž má sice právo veta a právo vlastních myšlenek, avšak - z důvodů jistě též zdravotních - toho práva využívá jen minimálně.

Když teď víme, jak vznikl poslední dialog V + W, zveřejněný za jejich života, už se asi nikdy nezbavíme otázky, jaký byl ve skutečnosti podíl jednoho a jaký druhého na všem, co pod jejich společnou značkou předložili publiku, počínaje Nepřípadným dvojzpěvem o hrobce z roku 1926. Nechtěl nám to nakonec ten „američtější" z blíženců naznačit, když citoval slova pronesená T. G. Masarykem po zhlédnutí Světa za mřížemi (1933)? Zněla prý takto: „Ti hoši jsou nadaní, ten Voskovec je vzdělán." (Viz Michal Schonberg: Rozhovory s Voskovcem)

Ještě poznámka pro editora Koliše. Citujete, pane Koliši, ve svém textu Voskovcova slova z Klobouku ve křoví: „poslední písnička, kterou jsme s Ježkem složili". Mistrujete jakoby diskrétně: „Zde by se ale slušelo dodat: ...před odjezdem do Ameriky..." Zatraceně, co to, člověče, děláte! Voskovec v Klobouku ve křoví (1. vydání, 1965, str. 260, nalistujte si to) ve skutečnosti píše: „Poslední písnička, kterou jsme s Ježkem v Praze složili." Vynechat a potom připodotknout, co je to za metodu?



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.17

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   říjen 2018

PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031