Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

22. 8. 2018
Rubrika: O psaní

„Pan Fučík mimo to lže"

Autor: Jaromír Slomek

16.06.2012 00:01

Spíše z pohodlnosti než z nedostatku lepších synů a dcer českého národa se u nás stále ještě jmenují ulice po Juliu Fučíkovi (v Brně, České Kamenici, Karviné, Kutné Hoře, Litomyšli, Pardubicích, Terezíně, Vodňanech...), v letech kultu tohoto stalinistického plejboje to však bývalo mnohem slavnější: po lehkovážném a furiantském propagandistovi se jmenovala také jedna ze stanic pražského metra, holešovický Park kultury a oddechu, Ústřední dům pionýrů a mládeže a ještě leccos dalšího.

V letech komunistického panství se tu smělo o Fučíkovi psát leda pěkně, a tak i jeho nejznámější slovesné dílo, vězeňské zápisky z roku 1943, vycházelo opakovaně v cenzurované podobě (samozřejmě i v cizojazyčných překladech = mezinárodní ostuda). O trapném šprýmaři vydávajícím se pro vlastní povyražení před naivními studenty v kavárně za Ferdinanda Peroutku (viz memoáry Josefa Rybáka Kouzelný proutek) nebylo radno pochybovat, proto třeba i polemika Karla Čapka s Fučíkem měla zůstat pohřbena na stránkách Přítomnosti č. 13 z roku 1928 (O sbírání zvadlých lístků pelargonií, tam je i pasáž obsahující titulek tohoto sloupku: „Pan Fučík neviděl nic; ale pan Fučík má drzost o věci psát. Pan Fučík mimo to lže; tvrdí, že jsem o otázce politických vězňů nenapsal nic více, než že je ji ,nutno předložiti k úvaze parlamentu i veřejnosti'. Ve skutečnosti jsem napsal toto..." atd.). Erudovaní editoři ji ponechali mimo čtyřiadvacetisvazkové Spisy Karla Čapka (vydávané v letech 1980-1994), nezařadili ji dokonce ani po pádu cenzury do souborů spisovatelovy publicistiky, učinili tak teprve po upozornění literární kritiky v dodatečné, doplňující knize, vydané potichu rok po slavnostním „dokončení" problematické edice.

Co je dnes na Fučíkovi zajímavého? Skoro nic. Když roku 1995 vyšla Reportáž psaná na oprátce (v pravopisné podobě titulu náhle nešťastně pietní: s čárkou za prvním slovem) poprvé nezkomolená a v plném znění, tedy i s klíčovými odstavci o tom, že po sedmi týdnech mlčení začal její autor na gestapu vypovídat, nic se nestalo. V tehdy ohlášeném záměru publikovat protokoly Fučíkových výslechů zabránila editoru Františku Janáčkovi smrt. Už se zdálo, že této „Reportáže podle Böhma" se čtenáři (rozumí se ti, jimž Fučíkovo jméno ještě něco říká) nedočkají.

Teď jsou záznamy z výslechů na světle božím. Pozdě, velmi pozdě, ale přece. O jejich zveřejnění se postaral Pavel Janáček, syn zvěčnělého historika, a to ve sborníku Julek Fučík / věčně živý! (brněnské vydavatelství Host, 408 stran, sestavil František A. Podhajský), v knize, „jež vznikla na základě stejnojmenné konference pořádané 21. a 22. 8. 2008 internetovou revue Vulgo.net a Ústavem pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.". Samu „čtenářskou edici souhrnného Fučíkova protokolu z 29. 6. 1942", překlad z němčiny (překlad pohříchu ne právě jazykově čistý, čteme například „Také zde jsem žádnou funkci neměl", raději bychom četli „Ani zde jsem žádnou funkci neměl", to jen na okraj) vybavil Janáček junior dvěma svými texty. První, šestadvacetistránkový, se jmenuje „Abych tu věc protáhl..." (K strategiím Fučíkova protokolu), druhý, šestistránkový, pak Druhá část Reportáže?.

Janáček zachází s výslechovým protokolem jako s dílem literárním: „Jak již bylo také vidět, na rovině stylistiky, ale rovněž tematické výstavby (opakování motivů, kratších či delších úseků textu) má text Fučíkova protokolu sklon k redundanci", „Od stylové a narativní výstavby a kompozice motivických řad jsme se dostali k poměřování vyprávěného světa...", „Naše znalosti o specifickém sémiotickém mechanismu, do nějž Fučík svým protokolem intervenoval..." Nicméně analýzou formy dospívá přece jen k verdiktu nad obsahem: „Zdá se až překvapivé, jako málo (...) škod spojitelných s mimořádně rozsáhlým textem podepsaným 29. 6. 1942 jsme schopni s velkou pravděpodobností doložit. Známý je případ doktora Miloše Nedvěda, u něhož Fučík v protokolu zmiňuje konexe k vedení strany, aniž by to kdy prozradil sám Nedvěd; známo je také, že se v přímém důsledku Fučíkovy výpovědi dostala do rukou gestapa vdova po Kurtu Konradovi-Beerovi Vlasta." To je podle Pavla Janáčka „relativní Fučíkův úspěch". Vskutku?

Mimochodem, o výše připomenuté Čapkově polemice, usvědčující Fučíka z vědomého, zlovolného psaní nepravdy, není v tlustém sborníku rozmanitých referátů našich čackých fučíkologů a fučíkofilů - od Mojmíra Grygara přes Petra Steinera po Lukáše Borovičku - ani slovo. Tak třeba příště.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  7.69

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   srpen 2018

PoÚtStČtSoNe
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031