Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

22. 1. 2018
Rubrika: O psaní

Vymiškované dějiny

Autor: Jaromír Slomek

02.06.2012 00:01

Stává se, jak známo, čas od času, že literární dílo původně rozsáhlé sám autor zkrátí a nabídne veřejnosti ve verzi zredukované. Asi nejznámějším příkladem v české literárněvědné bohemistice je spisek Arna Nováka (1880-1939) České písemnictví z ptačí perspektivy (poprvé 1920, podruhé 1929, potřetí, posmrtně, 1946, tomuto vydání je však lépe se vyhnout, až příliš se v něm uplatnil editor, jenž o oprávněnosti svých zásahů nepochyboval), výtah ze Stručných dějin literatury české, respektive Přehledných dějin literatury české od nejstarších dob až po naše dny. Kdo se historií našeho písemnictví zabývá, ví dobře, že k užitku je dosud jak Novák „tlustý", tak Novák „tenký", ten pro šíři výkladu, onen pro mistrovství zkratky a mimořádnou schopnost říci na malé ploše to podstatné. Je docela možné, že Pavel Janoušek, literární historik z Ústavu pro českou literaturu AV ČR, se příkladem nedostižného Arna Nováka inspiroval. Nebo taky ne.

V letech 2007 a 2008 vyšla Janouškem vedená kolektivní práce rozvržená do čtyř svazků a nazvaná Dějiny české literatury 1945-1989. Byl to poněkud nešťastný pokus více než čtyřicetičlenného (!) pracovního kolektivu (nebo se má říkat pracovního týmu?), arciť „v rámci grantového projektu", jak taky dnes jinak, o zevrubný výklad toho, co je pro dané období příznačné. Dokonalý ten spis věru není (zato je v něm hojnost obrázků, přiloženy jsou kompaktní disky s dobovými nahrávkami, vlastně člověk skoro nemusí číst, stačí prohlížet a poslouchat, možná je to ten nejlepší přístup).

O tom, že akademičtí literární historici velkoryse pominuli například výraznou, v naší literatuře naprosto výjimečnou osobnost Josefa Váchala a současně zapomněli i na jednu ze zásadních knih české literatury 20. století, totiž Psáno do mraků Josefa Čapka (jistě, tento zápisník si autor vedl už v letech 1936-1939, avšak připomíná-li rukověť práce vydané po válce „z pozůstalosti zemřelých autorů", třeba Bylo nás pět či Reportáž psanou na oprátce, pak je „zamlčení" Čapkova literárního testamentu neodpustitelné), byla řeč v papírovém TÝDNU č. 5/08. Autoři na ni veřejně nereagovali, není to ostatně jejich povinnost.

Teď („Děkujeme také recenzentům, jejichž názory a připomínky jsou pro každý autorský tým významným korektivem", hahaha) vyšla Janouškova práce znovu - zhuštěná do jednoho svazku. O Psáno do mraků se tam opět nedočteme nic a outsider Váchal stále jako by nikdy nežil, netvořil. Dobrá, redukce si žádá ubírání, nikoli přidávání. Kdo tedy zmizel z těch, k nimž se původní čtyři svazky znaly? Snad někdo z předlouhé řady tvůrců, řečeno s Šaldou, „literatury druhého a třetího nálevu"? Ach ne. Všechny ty a všichni ti - zůstaňme na začátku abecedy - Blanky Albrechtové, Jiřiny Axmanové, Jitky Badoučkové (akademičtí vědci to jméno ani spolehlivě neznají, píší opakovaně Baďoučková, ale není v tom, chudák, sama, v původním čtyřsvazku byl jmenován i dávno právem zapomenutý František Raven, teď je z něho František Ravena; a to je v tiráži jmenovitě uvedena osoba - vedle odpovědného redaktora! - zodpovědná za „věcnou a jazykovou redakci", propána, co vlastně dělá, když ani jména neověřuje!), Hedy Bartíkové, Vladimírové Brandejsové, Petrové Cincibuchové, Evy Frantinové... zůstali i ve zkráceném textu.

A kdo tedy šel z kola ven? Naprosto nepochopitelně také Emanuel Frynta, básník, na kterého si janouškovci příliš nepotrpěli (ve čtyřsvazku je jmenován celkem 14krát, to takový Julius Fučík 39krát, s ním se potkáme v redukovaných dějinách na osmi místech, na Fryntu, zdá se, máme zapomenout). K čertu, literární historici, kteří mají za to, že Frynta je pro dějiny české literatury po roce 1945 zbytný, kteří pro něj nenajdou místečko na žádné z celkových 486 stran, podávají výmluvný důkaz o své nekompetentnosti k sepsání takového díla. Vydáním takto vymiškovaných dějin si udělalo ostudu i Nakladatelství Academia: jeho pracovníci nepoznali, že mají na stole zmetek - i stylistický. Vždyť text místy vypadá, jako by ho sesmolil žák druhého stupně základní školy. Hle, co čteme na jedné dvojstránce (360, 361), k tomu je třeba zvláštní necitlivosti, tuposti: „...publiku [se] znovu představil Oldřich Mikulášek", „Holub se (...) znovu představil roku 1982", „Kundera se (...) představil především jako básník intelektuálního nadhledu". Ještě že má kniha (vydaná „s podporou Akademie věd České republiky", taky dobře!) dva lektory, uvedené na str. 4 se všemi tituly. Že jim to nepřijde hloupé?  



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.36

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   leden 2018

PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031