Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

23. 10. 2018
Rubrika: O psaní

Paní Wernischová vzpomíná

Autor: Jaromír Slomek

19.05.2012 00:01

Do dlouhé řady lidí, kteří neodolali, sepsali a knižně prezentovali své memoáry, přibyla výtvarnice Helena Wernischová. Ty její se jmenují Rozespalý poštmistr čas, jsou doprovozeny „výtvarnými díly autorky", jak čteme v tiráži, a vydalo je ve svazku o 233 stranách pražské nakladatelství Torst.

Představuje, zdůvěrňuje se nám tady žena snad sedmdesátiletá (roku 1961 maturovala na keramické škole v Karlových Varech), její dva synové jsou dávno dospělí; než se „stala poprvé babičkou", napsal jí Ladislav Jehlička slova, která i po letech se zjevným potěšením cituje: „Nejroztomilejší babičko (in spe) na světě... jeden by neřekl, že jste vůbec matka, natož nastávající babička..." Ilustrovala, jak se dočítáme, na 80 knižních titulů, vytvořila volné cykly ilustrací, jako výtvarnice se prezentovala na výstavách i v časopisech, na svém kontě má na 250 olejomaleb a na 1000 dalších děl (perokresby, kresby, kombinovaná technika). A teď je tedy - nikdo jí to už neupře - i literátkou.

Pomineme-li dva texty, jež mají funkci předmluvy, a závěrečný medailon (bez roku narození), člení se vzpomínání Heleny Wernischové takto: Josef Palivec, Ivan Jelínek, Ráj, Geologie, Zbyněk Hejda, Sedmdesátá, osmdesátá, sem tam devadesátá léta, Zrcadlení. Nejcennější jsou asi vzpomínky na Josefa Palivce (1886-1975), jenž si v šedesátých letech, sám už stařec, oblíbil tehdy začínajícího básníka i jeho manželku Helenu. Ovdovělý švagr bratří Čapků mladou rodinu, věru nezámožnou, dokonce hmotně podporoval (19. 12. psala paní Wernischová své matce: „...večer - někdo zvoní, jdu otevřít, tam slečna v bílém plášti, ,dárková služba' - 5 lahví červeného vína vzácného pro Ivana Wernische. No, pan Palivec zase, radosti bylo! Asi za dvě hodiny opět zvonění, ,dárková služba', z Domu potravin krabice, v ní kakao, káva, čaj, vaječný likér, čokoláda a olivový olej. Pan Palivec zřejmě vyšel z domu, nasedl na 11, vystoupil u Flory, tam objednal víno pro Ivana, pak sjel dolů na Václavské a objednal toto, pro děti a pro mě. Byli jsme moc rádi, to víš."). Autorka cituje i z Palivcových dopisů, v nichž se prolíná dvornost starého muže („Vždyť víte, jak vysoko cením tvůrčí vlohu vašeho muže a jak jsou mně milí vaši hošíci i s jejich maminkou") s reflexemi kulturního klimatu těch let, v tomto případě podzimu 1967: „Škoda že tu není váš Ivan ve chvíli krize okolo Literárních novin. Bylo tam celkem 25 redaktorů, dvacet z nich propustili, ale těch pět pozůstalých dalo solidárně výpověď. Nový šéfredaktor Zelenka..." Paní Wernischová cituje i své dopisy adresované Josefu Palivcovi, dnes v nich sice vidí hodně „naivity, entuziasmu, mladého egoismu, ,krásnodušení'", i tak je ovšem čtenářům předkládá, když už se - k jejímu překvapení - v pozůstalosti Josefa Palivce dochovaly.

Píše-li o sobě, memoáristka se nemůže (a samozřejmě ani nechce) vyhnout svému někdejšímu manželovi. Věc je však delikátní, manželství už dávno uchřadlo, přesněji: skončilo, jak to bývá, zprvu de facto, poté i de iure („...s Ivanem [jsme] tak slabošsky a nezodpovědně zničili své manželství a dětem rodinu, ačkoli se nám nedělo ani zdaleka nic tak hrozného ve srovnání s tím, čím prošel Bedřich Fučík a jeho druhové"), proto je čtenář trochu v rozpacích, když je mu tu předložena třeba fotografie, na níž je „Ivan s maminkou, babičkou a sestřenicí ve Stromovce", tedy Ivan Wernisch v pacholecích letech (takovou podobenku přece může publikovat leda on, eventuálně - s jeho vědomím - literární historik v monografii o něm), a ještě ve větších rozpacích, když čte i z dopisů před dávnými lety Wernischem adresovaných ženě tehdy milované. Není tu zádrhel? Jak to přijde, že rozvedené paní (či rozvedení pánové, na tom nesejde) se tak snadno dopouštějí indiskrece a zveřejňují staré důvěrnosti, psané či vyřčené těmi, kteří jsou dosud naživu a sami by je pravděpodobně z hlubin soukromých archivů nevynášeli na světlo?

Ještě že všechno dobře dopadlo: „Když zářivé společenství náš tří ukončily svatby synů (24, 22 - brzké ženitby), bylo někdy i ouvej. Vůči rodinným klanům, uplatňujícím své zvyky a vazby, jsem bývala sama. Ale vším jsme vždycky nakonec prošli harmonicky, a radost z rodin a vnoučat je velká. Až někdy, vidím-li, jak obklopeni vzdělanými inspirujícími rodinami uplatňují bez překážek své talenty, pocítím drobnou lítost nad tím, že má práce se rozvíjela s takovými překážkami. Ale - díky za všechno." Tak jo.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.61

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   říjen 2018

PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031