Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

21. 4. 2018
Rubrika: O psaní

Dvojí lítost

Autor: Jaromír Slomek

05.05.2012 00:01

Říp nevybuchl, nový knižní soubor publicistiky Ludvíka Vaculíka (podtitul na obálce: Poslední slova 2008-2012, podtitul v tiráži: Výběr fejetonů z Lidových novin 2008-2012), vydaný nakladatelstvím zvaným Jaroslava Jiskrová - Máj, a nová deska Jiřího Suchého, pojmenovaná Nahá a další povídky (Supraphon), se v čase potkaly docela náhodou. Nad jedním i druhým dílem se čtenáři/posluchači vnucují verše F. X. Šaldy a také Jaroslava Vrchlického. Nejprve tedy Šalda: „...A vezmi ruku mou a pobídni mne v chvat,/ můj princi: vyjděme rychle a kradí./ Ať zrak náš o mrtvoly nezavadí;/ ať nezřím to, co plálo a co jsem miloval,/ stydnout a vychladat." Co k tomu dodat? S potěšením a radostí, někdy v pohnutí se vracíme k nejlepším výkonům Ludvíka Vaculíka a Jiřího Suchého, zato s úzkostí sledujeme projevy senia obou mužů.

Kompaktní disk Nahá a další povídky přináší osm próz (sedm z nich čte autor, jednu Jitka Molavcová) a jednu („bonusovou", jak ji označuje vydavatelství) píseň, totiž Kdykoliv kdekoliv, jejímž „dopravníkem" k masám byl televizní seriál Život je ples, pravděpodobně hojně sledovaný. Text - k melodii Michala Pavlíčka - drhnoucí na poetické mělčině o gramatické rýmy (pohladí - zasadí, zajde - najde) nechme stranou, na desce působí jako cosi nedopatřením přilepeného. S humoristickými (?) povídkami je to však ještě horší. Šest už jich známe odjinud, dvě pocházejí „z dosud nevydaného rukopisu": v Živém betlému kronikáře Hlaváče má být k smíchu třeba to, že jedna dáma představuje krávu (no, není to k popukání?), ve Štědrém dnu charakterního herce Zváry je „rafinovaný" útok na posluchačovu bránici zase jinak trapný: nic netušící dítě bezděčně odhalí před rodiči a matčiným milencem utajovaný vztah. Všechny prózy, snad až na letitou Střelu, jsou zdlouhavé, mnohomluvné a až zoufale nevtipné (Nejveselejší pohřeb: zřízenci omylem zatloukli do rakve kravatu muže naklánějícího se nad nebožtíkem, tím ho k truhle pevně připoutali, nikdo neměl po ruce nůžky ani nůž, jen opilý hrobník lopatu... - opravdu třeskuté). Z takového epilogu kdysi hvězdné umělecké dráhy dnes osmdesátiletého Jiřího Suchého je smutno. Nemá to přece zapotřebí.

Podobně Ludvík Vaculík, urputně v Lidových novinách už třiadvacátým (!) rokem úterý co úterý poctivě vyplňující rubriku Poslední slovo, měl dávno zvolnit tempo a psát nikoli pod diktátem kalendáře, nýbrž jen tehdy, má-li opravdu co říci. Kniha Říp nevybuchl je tristním pomníkem jeho žurnalistické rutiny a únavy (rutině, o níž i mnohem mladší Neruda věděl svoje, se sotva mohl vyhnout, na únavu má ve svých pětaosmdesáti letech právo). Jak se starému člověku nutně zmenšuje svět, ubývá Vaculíkovi i témat. Protože si však v psaní fejetonů uložil pravidelnost, musí je tvořit za každého počasí. Sděluje nám potom opakovaně, co na to či ono řekla „paní Vaculíková" (nazývá manželku pro obveselení čtenářů stále takto, jako by šlo o sousedku), jaké zahradnické práce vykonal v okolí svého letního domu („Šel jsem ven, vzal pilku a vzchopil se k tomu, že jsem pokácel jakýsi mladý jasan" - 14. července!), jak se tam vede kočkám či vosám („Telefonoval náš Jan z Dobřichovic, že za naší kočkou chodí dva kocouři")...

Stále častěji se vrací do minulosti, tedy do krajiny jistoty a bezpečí, z paměti vytahuje vzpomínky na klukovské příhody z pastvy, dejme tomu: „Pepík Šimák mi kamenem rozbil obočí: ještě když jsem se ženil, měl jsem patrnou jizvu. Maminka to chtěla jít žalovat, ale já nedovolil, jeho tatínek byl četník a mně se zdálo, že by to bylo k Pepíkovi bezohledné. Neměl jsem ani já házet po něm." No dobře - a co má být? Znovu a znovu se Vaculík s umíněností až dětinskou distancuje od technických vymožeností, tedy od těch, které se objevily až v letech jeho stáří (automobil ano, mobil ne, psací stroj ano, počítač ne). Někdy je až komické, jak zběsile se brání příchodu věcí snad užitečných: „Nedávno zase v televizi pravili, že se na zastávkách autobusů budou instalovat přístroje, které nám ukážou, kdy autobus přijede, tedy má-li případně zpoždění. To je pitomost!" Rád se „filozoficky" zamýšlí nad světem, nad vesmírem: „Žasnu vždycky, jak spolehlivě se už dlouho otáčí Země. Jako žasnu nad důvtipným rozdělením člověka na ženu a muže, chválím to paní Vaculíkové."

A trvale je zaujat svou osobností (sebe má jako celoživotního koníčka), což se projevuje i v jazykové rovině: já, já, já: „Já si ale myslím, že to nebyl případ jen pro kritiku..." „Já se vlastně rozešel s Novou..." „Já považuji za chybu i vysílání zprávy o studentovi..." (Vše ve fejetonu Promile Novy.) Mimochodem, Vaculíkovo vyjadřování jako by rezignovalo na osobitost kdysi tak výraznou („když to dopadlo, jak to dopadlo", ba dokonce „vždyť život je i o něčem jiném"), bohužel.

Tak ještě ten výše ohlášený Vrchlický: „Jenom blázen sebe přecení,/ přestat včas - je vrchol umění."



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.91

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   duben 2018

PoÚtStČtSoNe
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
30