Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

16. 12. 2018
Rubrika: Co se jinam nevešlo

Svět bez Dagmar Hochové

Autor: Jaromír Slomek

21.04.2012 00:01

„Přijďte zas," říkávala mi Dagmar Hochová. A slyšel jsem ta slova i při našem posledním setkání v pondělí 19. března. „Přijdu," slíbil jsem, „držte se!" „Jo, tady se budu držet," zasmála se a sáhla po hrazdičce nad svou postelí. Než jsem stačil přijít já za ní, přišla zpráva o její smrti za mnou. Ano, dala se očekávat, samozřejmě, nemoc očividně postupovala, sil ubývalo a naděje na opuštění lůžka už neexistovala, a přece to bolí.

Dagmar Hochová! Velká fotografka a svérázná paní, vtipná vypravěčka, pohotová debatérka, která uměla i naslouchat, pamětnice lepších i horších časů. Do vysokého věku (narodila se 10. března 1926), a vlastně do konce (16. dubna 2012), v ní zůstávalo cosi ze zvídavých dětí, které, sama bezdětná, tak ráda fotografovala, cosi z holky, neváhající klidně uprostřed líčení něčeho nepříjemného udělat dlouhý nos. Byl jsem u ní nejméně stokrát. Pomáhal jsem jí s přípravou vzpomínkové knížky, nazvané nakonec Narodila jsem se za bouřky. Začali jsme před devíti lety. To byla ještě docela vitální, i když nohy už ji začínaly trápit. Stále fotografovala, objevovala se na různých společenských akcích, třeba na předávání Seifertovy ceny. Rád jsem sledoval, jak pracuje „v terénu". S fotoaparátem na krku se pohybovala mezi lidmi, srdečně se zdravila se známými, aparát vypadal málem jako neškodná rekvizita. Teprve když se atmosféra uvolnila a všichni už se s ní pozdravili a pomalu ji přestávali brát na vědomí (netvářili se křečovitě jako před záběrem), přicházely její chvíle. Mačkala pak spoušť skoro nevnímána, proto většinou ulovila snímky bez pitvoření a sebevylepšování, s gesty charakteristickými pro objekty svého zájmu.

Z toho, co nafotografovala, nakonec v tisku, v knihách či na výstavách zveřejnila málo. I tak to stačí na nesmrtelnost. Stařičký podivín Váchal s binoklem na nose a doutníkem v ústech, dojemně zapomenutý Reynek choulící se u kamen, Skácel návštěvou u Mikuláška ležícího v nemocniční posteli, Vaculík vyprovázející Hendrycha z jednání IV. sjezdu spisovatelů. A ovšem rozjívené pražské děti zaujaté svými hrami, důstojně vetší legionáři v uniformách, ani v nejzoufalejších letech sovětské okupace nezrazující TGM, jeptišky s klidem a pokorou světic pečující o mentálně postižené chovance kdesi v pohraničí, neboť „reálný socialismus" nechtěl mít na očích jedny ani druhé. Vietnam, Itálie, Rusko... A taky Havel ještě mladičký a boubelatý v letech své Zahradní slavnosti, pózující rozverně s cedulkou „Prosíme čtenáře Stalinových spisů o laskavé upozornění na jakékoli chyby a omyly v textu". Při posledním setkání řekla o jeho smrti (a asi i v tušení té své): „Přeju mu, že už má klid."  

Ale zpátky do roku 2003. Myslel jsem zpočátku, že to bude jednoduché. Třeba ani nedojde na otázky (z hotového textu jsem je nakonec všechny odstranil), paní Hochová prostě bude pěkně povídat, všechno tak za tři měsíce natočím, přepíšu, zrediguji, zkoriguji, ona to zautorizuje - a hotovo. Jenže, jenže! Vyzkoušeli jsme diktafon i moje zapisování, otázky předem připravené i otázky na papíře předložené (odpovědi pak vypracovávala jako domácí úkoly), otázky nečekané... Některé pasáže sepsala „z pilnosti" bez dotazů, v takových případech jsem potom vymýšlel, jak přírůstky provázat se vzpomínkami již zaznamenanými. Mořili jsme se takto skoro týden co týden po pět let, šlo to pomalu. Taky jsme mnohokrát v řeči odbočili a mluvili o něčem jiném, aktuálním, většinou o politice, tu sledovala bedlivě, tu a tam dala k lepšímu historku z České národní rady, v níž po převratu dva roky zasedala za Občanské fórum. Před diktafonem bývala ve střehu, před papírem a tužkou ani ne. Jak čas plynul, stával se náš vztah důvěrnějším, uvolněnějším, z její strany byl trošičku snad i mateřský, hlavně však přátelský až kamarádský. Její o pět let starší manžel ing. Zdeněk Reinhardt, hodný a laskavý člověk, který se o ni, v posledních letech upoutanou na lůžko, staral s velkou oddaností a láskou, je technik, rozumí „styku kola s kolejí", jak se smíchem říkávala, kdysi projektoval úspěšný přesun mosteckého kostela. Moje pracovní návštěvy trpělivě snášel, nechával nás v klidu pracovat, buď poodešel do své pracovny, nebo vyrazil do ulic.

Dagmar Hochová dovedla být břitká, myslím, že docela ráda zkoušela, jak budu reagovat na expresivnější výrazy. Často protestovala, když jsem chtěl nějaký její přesný postřeh zaznamenat a sahal jsem po tužce: „Nééé, to tam nedáme!" Byla nekompromisní, současně však nechtěla nikomu ublížit ani obrázkem (v jejích fotografiích nelze nalézt žádnou škodolibost, žádný posměch), ani slovem. „To je do další knížky," říkával jsem v takových případech. „No jasně, nebo do třetí," smála se.

„Přijďte zas." Přijdu. Ale prozatím to, milá paní Hochová, budu muset odložit.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.87

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   prosinec 2018

PoÚtStČtSoNe
     12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31