Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

22. 1. 2018
Rubrika: O psaní

Slova, která nám vypadla z paměti (nebo taky ne)

Autor: Jaromír Slomek

14.04.2012 00:01

Na pěkném papíře vytištěná a hojností barevných fotografií opatřená je knížka nazvaná Jařmo, parkán, trdlice aneb Výkladový slovník historických pojmů, které upadají v zapomnění (tedy: vydavatel, jímž je pražská firma Grada Publishing, a. s., píše podtitul důsledně s malým v, „...aneb výkladový slovník...", těžko říct, co ho k tomu vedlo; na hřbet dvousetstránkového svazku se dlouhý název nevešel, tam čteme pouze - pozor, kouzlo nechtěného - JAŘMO, PARKÁN, TRDLICE ALENA VONDRUŠKOVÁ). V rukověti, slibuje zkušená etnografka (nar. 1955), najdeme „výrazy z oblastí staveb a bydlení, odívání, kuchyně a stolování, venkovského hospodářství a zemědělské práce, domácí i řemeslné výroby, obchodu, vzdělanosti a víry". Hlavním kritériem výběru prý „byly pojmy, které pozvolna upadají v zapomnění, byť se s nimi poměrně často setkáváme".

Tento obrázkový lexikon dějin hmotné kultury je v několika ohledech zvláštní. Připomíná nejen slova kdysi běžná, jejichž přesným významem si mladší generace, ani ty vyrůstající na venkově, už nemusejí být jisty (například díže, fanfrnoch, fěrtoch, fukar, hamr, kabřinec, kamnovec, krajáč, máselnice, okřín, opálka, ošatka, pastouška, pazderna, povříslo, škorně, štoudev, trdlice, valcha, verpánek, vochle, vrš, žentour, žernov...), nýbrž poněkud překvapivě také slova, o nichž se dá sotva říci, že „upadají v zapomnění": cedník, cimbuří, domovní znamení, fara, frak, holubník, chomout, iniciála, kamna, kaple, kolébka, krosna, madona, morový sloup, oltář, podloubí, rotunda, střelecký terč, šerpa, trůn, žlab... A současně jsou tu uvedeny i výrazy speciální, málo frekventované odjakživa, třeba akvamanile, barbakán, brakteát, hennin, kuttrolf, pomander, zibellino... Místo nich bychom čekali spíše výrazy ještě v první polovině dvacátého století docela běžné snad v každé české domácnosti, dejme tomu „šturc", dejme tomu „cinkosten". Na ty zde nenarazíme, jistě i proto, že „publikace (...) nemá neomezený počet stran, a proto bylo složité rozhodovat, která hesla zařadit". Budiž.

Tam, kde autorka informuje, „jak jednotlivé věci fungovaly", je její příručka bezpochyby užitečná, i když abecední (nikoli věcné) uspořádání hesláře nutí čtenářky a čtenáře, listují-li knihou od začátku do konce, skákat ze zámku do podzámčí, z pole do kostela, ze dvora na hřbitov, z ulic (středověkých) měst do měšťanských interiérů, pak zase do chalupy, jednou také do hampejzu, do stodoly... a tak pořád dokola. V jazykové rovině už etnografka tak spolehlivá není, po Příručním slovníku jazyka českého (PSJČ), zdá se, nesáhla (v soupisu „základní literatury" ho neuvádí) a bohorovně pomíjí i úžasný Český jazykový atlas, přestože by jí udělal opravdu dobrou službu (ukázal by jí mimo jiné, že na poměrně velkém území českého jazyka říkal lid nikoli „vějačka", nýbrž „voršouf" a ještě všelijak jinak).

Při autorčiných jazykových výletech musíme být obezřetní. Čteme třeba (heslo Rynek): „Pokud bychom ve městě 18. a možná ještě 19. století hledali náměstí, mnozí měšťané by nám nerozuměli. Původně se mu totiž říkalo rynek a později trh (Koňský, Ovocný)." Jak se s tím srovnávají slova Václava Klimenta Klicpery, publikovaná v roce 1828 (viz PSJČ, tedy http://bara.ujc.cas.cz/psjc/)? Riskoval snad Klicpera neporozumění svých čtenářů, když napsal „Jda o trhu přes náměstí, vidím, an kramář plnou truhlu starých, plesnivých kněh otvírá"? Jistě ne. Sporný je i závěr hesla Krucifix: „V souvislosti s krucifixem nelze nevzpomenout oblíbená klení jako kruci, krucinál, krucipísek. Pokud chtěl zaklít člověk v minulosti, existovala slova mnohem jadrnější, jenže klít bylo hříchem, a proto, aby se rychle upamatoval na to, že hřešit se nemá, vyslovil raději nahlas slovo krucifix, neboť kříž mu měl připomenout, co je správné. Zkomolením potom vznikla slova, užívaná podnes." Ba ne, je to trochu jinak. Slovo „krucifix" jako výraz zaklení bylo tabu, proto ty náhražky, obměny typu krucifagot, krucinálfagot, krucilaudon, krucityrkn atd. - podobně jako tomu, kdo řekl, říká „ježkovy voči", nešlo, nejde o zrak hmyzožravce s bodlinami, nýbrž o obměnu „ježíšmarjá", i to bývalo (a pro část populace stále je) „jméno boží nadarmo"; a když už byl vyvolán jménem Klicpera, tak ještě něco z jeho díla: „sak na ryby, koš na raky" asi dramatik slýchal (či si vymyslel?) místo tabuového „sakra".

Ale to jsou koneckonců drobnosti. Tento osvětový kompilát, byť ne do posledního slova spolehlivý, je přece jen potřebný, a to, jak se říkalo, pro školu i dům. Pro zvídavé přináší docela dlouhý seznam pramenů. Je v něm na dvě stě položek, avšak ta hlavní, z níž autorka bezpochyby také čerpala, tam schází. Jakým nedopatřením se jen stalo, že dvousvazková (respektive třísvazková, protože třetí svazek je slovníkem osobností) Lidová kultura (Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska) z roku 2007 pozornosti paní Vondruškové unikla? Přitom naopak tomu není: ve třetím svazku jí autoři vyhradili samostatné heslo o 33 řádcích. Inu.    



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.92

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   leden 2018

PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031