Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

23. 10. 2018
Rubrika: O psaní

„Prosycena elementární člověčinou"

Autor: Jaromír Slomek

24.03.2012 00:01

„Těžko by se dalo říci, co teď do literatury nepatří..." (Jan Neruda, Národní listy 27. 8. 1867)

O Janu Nerudovi už toho bylo napsáno dost, možná tolik, že ani není v silách jednoho člověka všechno poctivě přečíst. Také o Malostranských povídkách toho bylo napsáno hodně, a přece takového psaní hned tak konec nebude, vždyť jde o dílo stále čtené a u čtenářů oblíbené, ač školou tradičně vnucované. Nejnověji se Povídkami malostranskými zabývá Dagmar Mocná: její knížku Záludný svět Povídek malostranských (194 str.) vydalo Nakladatelství Academia.

Čteme tu monografii a opakovaně se musíme ujišťovat, že nejde o diplomní práci studentky bohemistiky na nějaké filozofické či pedagogické fakultě, nýbrž o dílo univerzitní profesorky. Pochybnosti začínají už v rovině jazykové. Autorka má překvapivě chudý slovník, například do spojky „sice" se přímo zamilovala, a tak ji do svých větných konstrukcí klade znova a znova, přímo obsedantně: „Neruda sice svá vyprávění (...) označoval jako povídky, čímž vlastně sděloval, že jde o příběhy smyšlené." (To je ale pozoruhodný objev!) „Hlavní postava se tu sice objeví dřív než v předchozí povídce, jenže vypravěč od ní neustále odbíhá (...)." „Vypravěč by sice mohl rovnou říci, že panu Vojtíškovi je osmdesát let, ale tím by se připravil o možnost podat díky vertikálnímu řezu časovými vrstvami fikčního světa maximum informací o něm na minimální textové ploše." „V povídce Přivedla žebráka na mizinu je sice tato zásada rovněž dodržena, přibývá však průhledů do vypravěčovy minulosti, v nichž žije svou na příběhu nezávislou každodennost malostranského dítěte." „Ve světě novin, v sousedství denních zpráv a úmrtních oznámení sice mohl být vnímán jako případ z černé kroniky, avšak v té podobě, jak je Nerudou vylíčen, rozhodně ne." „Témata, jež se zde hlásila ke slovu, sice mohla působit jako projev místního svérázu, nicméně tím, že mířila k základním mezilidským vztahům (...), své žánrově drobnokresebné podloží výrazně přerůstala." To vše na pouhých sedmi stránkách (30 až 36).

Jako by autorka byla zaujata právě jen větou, kterou momentálně skládá, a nebyla s to obhlédnout celek. Jen tak si lze vysvětlit, že třeba sousloví „spouštěcí mechanismus", patřící v přeneseném smyslu spíše do stylu publicistického, potkáme na jedné straně (44) hned dvakrát: krásně nakouřená pěnovka, řečeno s Nerudou, „měla Vorlovi pomoci na Malé Straně zdomácnět, ale namísto toho se stala spouštěcím mechanismem jeho krachu". A po pouhých šesti větách nečekané repete: „Patrně k tomu došlo díky návratu do míst a času autorova dětství, a tím i k těm nejosobnějším prožitkům, jež si začaly žádat své (nemusely být nutně totožné s těmi zobrazenými, osobní vzpomínky mohly sloužit jen jako spouštěcí mechanismus potřeby zásadnější umělecké výpovědi, než jakou umožňovala rutinní fejetonistická praxe)."

Výše citované ukázky navíc svědčí o tom, že autorka si libuje ve chtěně složitém, okázale „vědeckém" vyjadřování - snad aby její výklad působil vskutku odborně, hle: „Fikčnímu světu se tímto vertikálním řezem časovými vrstvami dodává třetí rozměr - hloubka, čímž se posiluje dojem jeho autonomie; činí totiž jeho existenci jakoby méně závislou na čase vyprávění, neboť čtenáři sugeruje, že tu byl už dávno před aktem psaní a čtení, jenž jej ve skutečnosti konstituuje." Současně však je celá analýza průběžně stylisticky „odlehčována", stávajíc se na takových místech pokleslým fejetonem. Dočítáme se třeba, že „dosavadní malostranské povídky spatřily světlo světa v novinách", že „exkluzivní podoba krásné prózy, na hony vzdálená žurnalistické chlebařině, je pro soudobou kulturní veřejnost podstatně přijatelnější", že se „objevilo několik příležitostí, jež zdánlivě vyčerpané téma opět vrátily do hry", že „pravidelná povinnost" takzvaného dušičkového fejetonu byla „prubířským kamenem Nerudovy profesionality", že „malostranská každodennost Jindřišky Smetanové" (v povídkách Ustláno na růžích a pod nebesy) je „prosycena elementární člověčinou"...

Občas toto vědecko-žurnalistické „myšlení o literatuře" dosahuje kouzla nechtěného: „vyjádřením ,v patře nad námi' [Neruda] čtenáři implicitně sděluje, že vypravěč je součástí zobrazeného světa a že patrně bydlí v nájemním domě společně se setníkovými", u prózy Jak to přišlo, že dne 20. srpna roku 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno si autorka povšimla, že jde o povídku „s neobyčejně dlouhým názvem". Ostřížímu zraku prof. Mocné nic neunikne.

A co jsme se tedy dověděli? Že pod „modrým usměvavým nebem se [v Nerudových Povídkách malostranských] odehrávají věci krajně neidylické". Ruku na srdce, netušili jsme to už tak trochu?



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.59

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   říjen 2018

PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031