Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

22. 8. 2018
Rubrika: O psaní

Studenti si to přeberou?

Autor: Jaromír Slomek

17.03.2012 00:01

Jmenuje-li se nějaká kniha o 439 stranách Dějiny českých médií (Od počátku do současnosti), očekáváme, že se z ní dovíme vše podstatné z poměrně bohaté historie tuzemských tištěných periodik, leccos o rozhlasovém i televizním vysílání a něco snad také o internetu. Taková práce díky pražskému nakladatelství Grada Publishing, a. s., od loňského roku existuje a jistě už funguje jako studijní pomůcka. Po čem jiném by budoucí bakaláři a magistři, jimž tuto příručku doporučují jejich učitelé (= její autoři, univerzitní pedagogové PhDr. Petr Bednařík, Ph.D., prof. PhDr. Jan Jirák, Ph.D., a doc. PhDr. Barbara Köpplová, CSc.), měli sáhnout?

Na začátku je tu všechno utříděno, dočteme se, co jsou „masová média", co je tisk, co „film a kinematografie", co „vysílací média" a co internet („prostředí, v němž se nabízí možnost využití nejrůznějších produktů"), pak přichází to hlavní, dějiny: „Předkládaný text nabízí základní chronologicky řazený vhled do vývoje českých médií na pozadí obecně charakterizovaného historického kontextu ve světě a v českých zemích a vhled do vývoje médií ve světě." Výklad postupuje rychle, jak zpívali Voskovec a Werich, „ze století do století jdem". Na str. 57 k nám promlouvá Komenský, o třicet stránek dále už Havlíček. Mimochodem, v rejstříku je uváděn pod dvěma jmény, jednou jako „Borovský, Karel Havlíček", podruhé jako „Havlíček, Borovský Karel" (to už je lepší, raději však „Havlíček Borovský, Karel", ne?), pokaždé s odkazem na jiné stránky. F. X. Šalda je poprvé jmenován na str. 135, a to zbývají ještě tři stovky stran do konce. Jak patrno, autory více než národní obrození baví - řečeno názvy kapitol - „média v meziválečném Československu" (od str. 151), „média během druhé republiky a protektorátu" (od str. 184), „média v procesu společenské obnovy a politické polarizace" (od str. 215), „média ve službách budování socialismu a studené války" (od str. 243), „liberalizace médií a veřejného života" (od str. 277), „média jako výraz i nástroj normalizace" (od str. 317) a konečně „vývoj médií po roce 1989" (od str. 353). Nemá smysl jim disproporcionalitu textu vyčítat, měli pro ni své důvody, jako pro ni měli své důvody například Arne Novák a Jan V. Novák ve svých Přehledných dějinách literatury české, i po více než sedmdesáti letech úctyhodných navzdory tomu, že pro zevrubnější poučení například o baroku jsme se museli naučit chodit jinam.

Co se z Dějin českých médií dovíme například o Karlu Havlíčkovi? Že to byl „publicista s mimořádným ohlasem v klíčových otázkách své doby", že „strávil dva roky v Rusku" (ve skutečnosti rok a půl), že redigoval Pražské noviny a později „vedl Národní noviny" a že „vydával po zákazu svých novin časopis Slovan v Kutné Hoře" (o jeho obsahu se tu hovoří jen všeobecně, příležitost připomenout třeba článek Komunismus, kritizující „bludné učení", které je „nanejvýš bláznovské", pocházející „z hlav několika pomatených lidí", nevyužili - když jim o něm kdysi neřekli jejich marxističtí nebo jací učitelé, zamlčí ho dnes i oni, to je mrzuté), že byl „konfinován na čtyři roky v tyrolském Brixenu" (ve skutečnosti na tři a půl roku), že byl „velmi plodným novinářem" a že „interpretovat působení Karla Havlíčka je obtížné" (?!). Autoři jsou si jisti, že Havlíček „v žádném případě" nebyl ateista a přál si „rozvoj českých zemí v rámci habsburské monarchie"; na epigram Nejkratší symbolum („Řeknu vám, až budu smít:/ neníť Bůh a císař nemá být") si nevzpomněli. Zato si vzpomněli na jiné věci, které slýchali v mládí, a tak například pečlivě vyjmenovávají všechny soudruhy, kteří se za německého protektorátu podíleli na redigování ilegálního Rudého práva, jako by to bylo důležité. Zajímavější by bylo připomenout stanovisko českých komunistů, t. č. v podzemí, k paktu Molotov-Ribbentrop, o něm však zde ani slovo.

Že tu nemá samostatný medailon Karel Čapek, natož jeho bratr, zatímco stalinistický plejboj Julius Fučík („příkladná nula", řečeno s Peroutkou), Jan Šverma, Václav Kopecký nebo Jaromír Hořec ano, je... nedorozumění. Že se tu osvobození Prahy v květnu 1945 vykládá bez zmínky o vlasovcích, je už docela nápadné, že se tu Kritický měsíčník Václava Černého obnovil v roce 1946 (ve skutečnosti roku 1945), je lapsus - podobně jako tvrzení, že Budování státu je „čtyřdílné dílo" (ne, prosím, pětidílné, ve čtyřech svazcích vyšlo až po roce 1989, teprve tehdy, jak patrno, ho autoři měli poprvé v ruce). Že se tu komolí názvy známých děl, jde na vrub nejen těch, kteří si pravopis neověřili, nýbrž i paní, „která text pročetla" (když nechala „K filmové tvorbě se mohli vrátit také některé osobnosti...", pak samozřejmě po ní zůstává i „Dobrodružství Toma Sayera" či „Sága rodu Forsythů"). Že autoři z Víta Obrtela udělali Víta Obrhela, ještě nutně neznamená jejich intelektuální selhání, říkejme tomu překlep. Že však tuto chybu neobjevili ani oponenti, oba docenti, a že ji tupě převzala z textu do rejstříku paní, které ho sestavila a které za to autoři jmenovitě děkují, je už docela trapné.

Co teď? Snad aby někdo sepsal dějiny českých médií.    



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.51

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   srpen 2018

PoÚtStČtSoNe
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031