Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

21. 4. 2018
Rubrika: O psaní

Krásný jako Ceauşescu

Autor: Jaromír Slomek

04.02.2012 00:01

Když v pátek 27. ledna zemřel PhDr. Milan Jungmann, bylo mu 90 let a 9 dní. Psal jsem mu v polovině měsíce k těm vzácným narozeninám, že devadesátka není pro každého a že ho má Pánbůh jistě rád, když ho pouští do desátého decennia. Tušit, jak málo z té desáté dekády užije, volil bych jiná slova. Už to nenapravím.

V paměti mi zůstává výrazná osobnost české literární kritiky druhé poloviny dvacátého století, muž, který psal vždy jasně, srozumitelně, ale také docela vtipně, noblesní pán s tváří ne snad chlapeckou, avšak velmi dlouho mladou („Milan je krásnej jako Ceauşescu," rozesmál jednou, myslím, že v roce 1995, hlouček literátů - za Jungmannovy přítomnosti - Pavel Šrut). Zajímal se o současnou českou prózu, bedlivě ji sledoval a neúnavně o ní referoval. Řemeslo zvládl už v 60. letech dobře (raději než v Obléhání Tróje, souboru kritik z roku 1969, si čtu v Cestách a rozcestích, kritikách psaných v 80. letech pro samizdat; paperback vyšel roku 1988 v Londýně, tady po roce 1989 bohužel ne), o nebezpečí rutiny věděl svoje. Jednou (3. 7. 1997) mi v redakci Literárních novin nechal na stole lístek: „Tuto knihu nechci, jenom bych posílil svou pověst kritického řemeslníka! Zdraví Jungmann." Jsem dodnes přesvědčen, že i zavržený svazek si tehdy poctivě přečetl (Sofie Chentovová: Rostropovič).

Ponesu si v sobě obraz Milana Jungmanna, člověka vlídného, laskavého a shovívavého, jímž v letech své zralosti byl. Jeho mládí znám jen z jeho textů - a ty z padesátých let jsou ovšem strašné. Jako tolik intelektuálů jeho generace i on propadl iluzi komunistického ráje a do služeb stranické propagandy se jako organizovaný komunista čile zapojil. Oč naivněji, o to horlivěji. Čtu-li dnes, co psal třeba o Klementu Gottwaldovi, musím Jungmanna nakonec vlastně obdivovat, že později dokázal vlastními silami intelektuálně vyrůst: „Největší syn českého národa, milovaný vůdce našeho pracujícího lidu Klement Gottwald odešel nenadále od svého rozpracovaného díla. Opustil uprostřed boje za krásnou budoucnost socialismu své velitelské místo, na něž ho postavil náš lid. Ale život komunistického bojovníka nekončí jeho smrtí. Dílo soudruha Gottwalda žije v celém našem jasném a jarém dnešku a projde s námi až do nádherného času socialismu, který připravilo. Každý náš úspěch, každé naše vítězství bude spočívat na mohutných a pevných základech jeho nesmrtelného odkazu. K soudruhu Gottwaldovi se budeme neustále chodit radit, jeho spisy budou pro nás nevysychajícím pramenem živé moudrosti, z něhož budeme čerpat v každé chvíli našeho postupu vpřed." Atd. Atd. (Nový život, měsíčník Svazu československých spisovatelů, č. 4/1953) Jungmann poměrně brzy pochopil, že Gottwald věru nebyl největším synem českého národa a jeho spisy nebudou nevysychajícím pramenem ničeho - a moudrosti už vůbec ne. Řadě někdejších Jungmannových soudruhů to nedošlo dodnes, jak ukazují volební výsledky. Hříchy mládí si Jungmann odpracoval: nejen s perem v ruce za Novotného, také s kbelíkem a hadrem, když se za Svobody a Husáka živil jako myč oken a výkladních skříní.

Nekrology teď připomínaly v souvislosti s Jungmannovým životem a dílem Literární noviny (méně už samizdatový Obsah, důležitý projev vzdoru ve druhém poločase „normalizace") v jejich nejslavnější éře, tedy v 60. letech, kdy redakce pracovala pod Jungmannovým vedením - komunistická moc ho (stále ještě člena KSČ, jak jinak) ve funkci šéfredaktora nechtěla potvrdit. Počátkem roku 1967 nastoupil na nucenou tvůrčí dovolenou, vrátil se po roce nikoli do Literárních novin, nýbrž už do Literárních listů, jak se týdeník nově jmenoval (nakonec se název zbavil tradičního atributu a zůstaly Listy, v květnu 1969 je Husákův režim umlčel). O tom všem existuje pěkná Jungmannova vzpomínková práce nazvaná drtinovsky Literárky - můj osud (1999), cenný zdroj informací pro každého, koho ta doba zajímá. V samém závěru knihy Jungmann napsal: Když se na jaře 1990 „obnovilo vydávání Literárních novin, dvakrát jsem se nerozmýšlel a do jejich redakce jsem nevstoupil. Věděl jsem, že jejich ,klasická' doba minula a že se musí proměnit." To bylo velmi prozíravé. Až na Sergeje Machonina jsme byli v redakci všichni mladší než Milan Jungmann, tehdy osmašedesátiletý, a přece jsme doufali, že by to mohly být zase ty staré dobré Literárky. Inu, nemohly. Svět byl jiný, ne už „třídně rozdělený", Evropa byla jiná, z „tábora míru a socialismu" se stala kapitola v dějepise, Československo bylo jiné, bez „vedoucí úlohy", bez cenzury, ale náhle i jaksi bez spisovatelů, na jejichž knihy se stojí fronty a jejichž hlasu chce společnost naslouchat.

Musím Vás, pane doktore, také za ten střízlivý odhad situace na počátku roku 1990 obdivovat. Sbohem, budete české literatuře scházet.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.62

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   duben 2018

PoÚtStČtSoNe
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
30