Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

16. 12. 2018
Rubrika: Co se jinam nevešlo

Havel

Autor: Jaromír Slomek

24.12.2011 00:01

Odcházení Václava Havla, v posledních měsících už velmi smutné a bolestné - přinejmenším od premiéry jeho filmu, jíž se s vypětím sil zúčastnil -, skončilo. Václav Havel odešel a my, kteří jsme měli štěstí být jeho současníky, budeme už jen vzpomínat: na jeho gesta, slova, myšlenky. A třeba i na to, kdy a kde jsme se setkali s jeho jménem: ne v knihách, ne v novinách, ani rádiu nebo televizi či na internetu. Ještě jinde.

Jméno Havel bylo určitě napsáno na jedné pražské zdi, snad na levém vltavském břehu, už před listopadem 1989. Ne snad nastříkáno tlakovým rozprašovačem, jejich doba měla teprve přijít, spíše napsáno křídou, eventuálně namalováno kulatým štětcem namočeným do vápna nebo latexu. Těch pět písmen mělo velkou váhu i sílu, byl v nich vzdor a také naděje. Kdosi to musel udělat kradí, nejspíše v noci. Ulevil si, snad i strachu se na chvíli zbavil. Bylo radostné to číst: Havel, jméno pro dobu, která třeba jednou přijde.

A když brzy nato Václavské náměstí zacinkalo desítkami tisíc klíčů a něžně, „sametově" se rozloučilo s „reálným socialismem", ocitlo se jméno Havel v ústech lidu: „Ať žije Havel!" To už se tak v Čechách volává, když někoho máme rádi, je nás hodně a on poněkud nedostupný, třeba na balkoně; Slovník spisovného jazyka českého praví, že „ust. spoj. ať žije!" je „zvolání na počest někoho, na zdar n. na oslavu něčeho: ať žijí kosmonauti!; ať žije svoboda!; ať žije 1. máj". Inu ovšem, ať žije 1. máj.

Ve dnech následujících po 17. listopadu 1989, možná hned v tom dalším týdnu, objevilo se jméno Havel na jednom místě ve zvláštních souvislostech. Ve Vodičkově ulici, proti dnešní lidové jídelně McDonald's (co jen tam tenkrát bylo?), před prodejnou ovoce (jablka, hrušky a kubánské pomeranče se skvrnitou kůrou) a zeleniny (brambory, mrkev, celer, vše s prstí), stávala tabule ve tvaru A, na niž psával kreativní prodavač (či prodavačka) informaci o chudé nabídce. Činil(a) tak barevnými křídami, zvanými snad dosud školní. Tehdy, ve dnech, jimž bychom tak rádi byli říkali „revoluční", kdyby revolučními opravdu byly, se na tabuli objevil zvláštní nápis, konglomerát dvou sdělení. Jednak informace o nabídce, to bylo tradiční, jednak politická konfese onoho prodavače, oné prodavačky (ne-li celé brigády socialistické práce): „VÁCLAV HAVEL MÁ RÁD GREPY!" Tedy nikoli „Ať žije Havel!" a „Dnes grepy" nebo „Dnes grepy" a „Ať žije OF", eventuálně „Grepy!" a „Demisi!", nýbrž právě jen „Václav Havel má rád grepy!". Bylo to vtipné a jemné, o Havlovi většina Čechů (hm, Čechoslováků!) skoro nic nevěděla, už vůbec ne, jaké ovoce má v oblibě. Opravdu grapefruity? Není to důležité. Řekl tehdy Václavu Havlovi někdo z lidí, kteří si ve Vodičkově ulice oné tabule všimli, o komickém nápisu? Asi ne, všichni měli na starosti důležitější věci. Kdyby však o něm příští prezident věděl, pravděpodobně by byl pobaven, jak pět slov spojilo jeho osobu, symbolizující převrat, s nabídkou tehdy ne zcela běžné komodity. Nadstavba a základna, řekli by marxisté. Pražské ulice, plakáty a nápisy ve výkladních skříních i na zdech byly tenkrát hojně filmovány a fotografovány, na nápis „Václav Havel má rád grepy!" se však, zdá se, nedostalo. Třeba tam už druhý den stálo „Dubček má rád okurky".

Další nápis obsahující Havlovo jméno se objevil v roce 1990 na zdi jedné velké budovy v Terezíně a zůstával tam po několik let, než ho smyl déšť nebo někdo, komu se nelíbil. Kdo tehdy jezdil automobilem z Prahy na Lovosice, neměl ještě k dispozici dálnici D8, musel projet smutným městem. A v něm si nemohl nevšimnout zdi s velkým bílým nápisem: „HAVEL NÁM DAL SVOBODU, MY MU DÁME HLAS." I to byla jistě lidová tvořivost, spontánní, nekoordinovaná z „centra". Rovněž v tomto případě bylo jméno Havel zástupné. Dát hlas Václavu Havlovi osobně vlastně nikdy nešlo, pokud člověk nebyl zákonodárcem. Z poslanecké hlavy ani ruky však ten terezínský nápis se vší pravděpodobností nepocházel. Co chtěl autor nápisu říct? Havel svobodu přinesl, my ji volme, uchovejme, je důležitá. Platí to pořád. Jistě to ví i ten, kdo nikdy nebyl v Terezíně. 

A poslední nápis s Havlovým jménem? Ten dosud nebyl vytvořen, byl by však také symbolický, snad i decentní ve své úspornosti. Ta známá pražská ulice se jmenovala, jak víme, Ferdinandova, teď se jmenuje Národní. Není to špatné jméno, dobře se pamatuje a obtížně komolí. Ale možná by té komunikaci slušelo jméno nové: třída Václava Havla.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.27

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   prosinec 2018

PoÚtStČtSoNe
     12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31