Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

24. 6. 2018
Rubrika: O psaní

Už aby to bylo

Autor: Jaromír Slomek

17.12.2011 00:01

V minulém „pokračování" byla na tomto místě řeč mj. o tom, jak se překladatel Aloys Skoumal pustil v roce 1947 dosti nevkusně do Fráni Šrámka. Z básnického díla Šrámkova zbyla přísnému soudci „snad hrstka veršů ze Splavu", prózy odmítl šmahem, považuje je za „pseudolyrické blábolení". Nelze si na nešťastného Skoumala nevzpomenout nad třináctým svazkem Díla Jaroslava Seiferta, vydaným firmou Filip Tomáš - AKROPOLIS v končícím seifertovském roce (110 let od narození, 25 let od smrti, ale jakýpak seifertovský rok, všechny roky od let Seifertovy tvůrčí zralosti, tedy už od třicátých let, jsou „seifertovské", ba všechny dny jsou „seifertovské", protože Seifertovo dílo v sobě nosíme, i kdybychom snad nechtěli).

Tlustý svazek (632 stran, v posteli je taková kniha poněkud nepraktická, leda bychom ji chtěli použít jako zbraň) přináší hojnost Seifertových publicistických textů z let 1933-1938, mezi nimi i text nazvaný Nové vydání Šrámkova Stříbrného větru, publikovaný v Ranních novinách 3. 10. 1934 (tedy třináct let přes Skoumalovou impertinencí). Seifert (tedy: doufejme, že Seifert, článek vyšel bez podpisu, bez šifry, editor Michal Topor ho však bez váhání Seifertovi přisuzuje) napsal: „Byli-li Fráňa Šrámek nazván básníkem mládí, bylo to v prvé řadě pro jeho Stříbrný vítr (1. vydání vyšlo právě před sto lety, v roce 1911, pozn. J. S.), kde poprvé někdo porozuměl mladému srdci i smyslům a kde jsme tehdy nalezli všecky své pošetilosti a sny. Ten Jeník Ratkin, naslouchající na lukách stříbrnému větru a házející na hrob svého pošetilého mládí jedlovou větvičku, to byl náš obraz, ve kterém jsme se radostně vzhlíželi. (Skoumal byl o pouhé tři roky mladší než Seifert a v Ratkinovi se zřejmě nikdy ani trochu nevzhlížel, pozn. J. S.) A všichni jsme chtěli být jako Jan Ratkin; vyzpívat chválu života a zapálit ohně na kopcích. Všichni jsme s ním chtěli být posly toho krásného života, poznamenáni prvním polibkem ženy.// Stříbrný vítr je opravdu dílo, z kterého nevyvanulo nic příznačného a krásného. Dýcháte tu všecku tu vůni luk a země, slyšíte zpět pramenů i píseň větru zásluhou zvláštního Šrámkova slova lehýnkého jako pápěří a tak nového. V Stříbrném větru je opravdu největší dílo básnického impresionismu a páté vydání mluví jen za oblíbenost této knihy. Jež byla kdysi vyznáním všech mladých. (...)"

Seifert už předtím (Ranní noviny 10. 10. 1933, podepsáno -rt, takže autorství je tu zcela jisté) glosoval i aktuální Šrámkovu tvorbu, sbírku Ještě zní: „(...) Formálně dosahuje Šrámek ve svých verších virtuózní jistoty: jediným dechem vyzpívá ve sloce kouzelnou větu, nenucených, byť i nenových rýmů.// Kovově šedivá střídmost je význačným rysem této knížky: jak po stránce obsahové, tak i po stránce formální."

Ale dost o Šrámkovi. Soubor Seifertovy publicistky je pozoruhodné čtení. Zásadním způsobem rozšiřuje naše dosavadní znalosti o básníkovi: vidíme, jak pilným publicistou byl, lépe řečeno: musel být. Žurnalistikou se živil, poezii se mohl věnovat až „po práci". Jen v roce 1935 publikoval 98 článků. A v každém ze sledovaných let další desítky. Psal především literatuře a o divadle, někdy jen referoval, jindy hodnotil, vyjadřoval se i k výtvarnému umění (například v Ranních novinách ze 17. 10. 1933: „špatným pomníkem Šalounovým" se prý "jedinečné náměstí Staroměstské" dokonale pokazilo) a vůbec ke kulturnímu a též politickému provozu první republiky v letech po velké hospodářské krizi, kdy se v Německu dostali k moci národní socialisté a bylo stále zřejmější, že pro Československo z toho nic dobrého nepojde (Adolf Hitler se v Seifertových textech objevuje na stranách 46, 68, 133, 148, 181, 203, 208, 277, 357, 367, 445, 477, 536, 547 a 565, tedy průběžně).

Takto do knížek shrnutou už máme prvorepublikovou publicistiku například Karla Čapka, Františka Langera, Karla Poláčka či T. G. Masaryka, teď k těm „vyvoleným" přibyl (po souboru publicistiky z let 1921-1932) Jaroslav Seifert. Mladému nakladateli Filipu Tomášovi zbývá ze Seifertova patnáctisvazkového souborného Díla (korespondence však do něho bohužel zahrnuta není) vydat ještě svazky č. 4 (Zpíváno do rotačky), č. 5 (Jaro, sbohem, Přilba hlíny), č. 14 (Publicistika 1939-1986) a č. 15 (Všecky krásy světa). Už aby to bylo.  



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.87

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   červen 2018

PoÚtStČtSoNe
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930