Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

22. 1. 2018
Rubrika: O psaní

Pseudolyrické blábolení a vůbec

Autor: Jaromír Slomek

10.12.2011 00:01

Aloys Skoumal (1904-1988) je široké veřejnosti znám málo, naopak úzké veřejnosti není třeba připomínat, kdo to byl a co pro českou literaturu jako překladatel z angličtiny udělal (i když třeba s takovou Carrollovou Alicí by se po Haně a Aloysovi Skoumalových ještě někdo mohl zkusit poprat). Skoumalův život a dílo v zevrubné monografii předloni přiblížila Dagmar Blümlová (Aloys Skoumal. Ironik v české pasti, 522 str.), nyní vyšel - jako bezděčný dodatek k uvedenému literárnímu portrétu - péčí nakladatelství Plus „ve společnosti Albatros Media a. s." výbor ze Skoumalovy publicistiky nazvaný Pěšinka pro podivíny. „K vydání připravila, doslov napsala a rejstřík sestavila Edita Beníšková." Tato knížka bude na přetížených knihkupeckých pultech pravděpodobně přehlédnuta, přestože ji Jakub Krč opatřil pěknou obálkou.

Na chlopni přebalu čteme, že překladatel „Skoumal ovšem působil také jako literární a divadelní kritik, recenzent, komentátor veřejného života a teoretik překladu. Právě tyto polohy jeho psaní představuje přítomný výbor, nazvaný podle posměšného označení, jímž v roce 1926 Ferdinand Peroutka počastoval katolický kulturní čtrnáctideník Rozmach", kam tehdy Skoumal přispíval. Mimochodem, ten protiútok je dost zoufalý, avšak zkusme mladého muže pochopit. Byl Peroutkou zesměšněn, a tak si ulevil nadávkou: „Jsou lidé, na nichž jest jenom jejich pitomost původní, a takoví ti to nikdy neodpustí. Což je tak zhruba případ slovutného p. Ferdinanda Peroutky." Ba ne, Peroutkova mentální úroveň neměla s pitomostí nic společného a nepitomý Skoumal to samozřejmě dobře věděl.

V roce 1947, kdy už ho nemohlo omlouvat mládí, naplil Skoumal do tváře tehdy sedmdesátiletého Fráni Šrámka: „Anarchismus, antimilitarismus, vitalismus, humanismus - všechny ty viněty nemohou zastřít bytostné maloměšťáctví Šrámkova typu. Jeho buřičství je stejně maloměšťácké jako jeho erotika. Jak je to všechno vyčpělé, jak je to vzdálené našemu vnímání. Co vlastně zbývá z Šrámkova díla? Snad hrstka veršů ze Splavu, snad jedna z jeho her. Ale zkuste číst jeho prózu. Pomáda, blátivá, mazlavá pomáda, nimravost citů, ordinérnost myšlení, permanentní tlachavost, postpubertální vytřeštěnost. Koho to ještě může okouzlovat, celá ta pseudoimpresionistická sentimentalta, celý ten pseudochlapský cynismus, celé to pseudolyrické blábolení. (...) Jestliže při Olbrachtově výročí stála česká kultura v pozoru, jsme při Šrámkově výročí svědky ještě něčeho úžasnějšího. Jsme svědky toho, jak česká kultura dělá do kalhot." Mimochodem, ne-li v pozoru, tedy v uctivém předklonu (s kalhotami, doufejme, čistými) strnul Skoumal téhož roku, kdy se posmíval Šrámkovi, před Olbrachtem: „Ivane Olbrachte, přijměte pozdrav k pětašedesátinám. Jste z těch vzácných umělců, kteří svá slova vybírají, potěžkávají, přemílají na jazyku, kteří nenapíší ve své mateřštině větu, která by neplynula tak samozřejmě, jak plynou věty mnohokrát promyšlené a pečlivě vyvážené." Hahaha, není právě toto příklad „pseudolyrického blábolení"? Opravu Olbracht nenapsal ve své mateřštině žádnou větu, která by...? Ani v Anně proletářce? Nechme toho.

Jsou však ve skoumalovském výboru ještě horší kousky. Třeba článek Rozsudek nad protektorátní vládou. Překladatel si po válce stěžoval, že protektorátní ministři (upozornil speciálně na jejich „mazanost, bezcharakternost, aroganci, senilnost a ubrečenost") „vyvázli s nízkým trestem a u jednoho soud upustil od potrestání". Měl jasno: „Kdyby se nebyli protektorátní ministři dopustili ničeho jiného, než že demoralizovali národ, stačilo by to k přísnému potrestání pro výstrahu." Chtěl je snad veřejně popravit na Staroměstském náměstí? Asi ano, když ho dráždil už pohled „na protektorátního ministra, jak si křepce peláší se svrchníčkem přes ruku z Pankráce domů". To je asi nejubožejší text v této čítance. Jsou tam naštěstí i lepší, většinou ty, v nichž se švec drží svého kopyta a referuje o anglickém písemnictví. Zato když zabrousí do domácích hvozdů, často přestřeluje. Pálí třeba jen tak furiantsky od boku na F. X. Šaldu („Šaldův patos však není nepodplatným a neměrným patosem vydavatele Fackel"), Pavla Eisnera („Co je mu platné skládat Sonety kněžně, když tu kněžnu, tj. naši mateřštinu, denně uráží") či „humoristu Karla Poláčka" (ten schází v rejstříku, paní či slečno odpovědná redaktorko, nejmenovaný Eisner ostatně taky) - a není to pohříchu ani moudré, ani vtipné. Avšak je to tu, pěkně pohromadě, a tak si to - přece jen, ale ano, s užitkem - čteme.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.68

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   leden 2018

PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031