Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

21. 4. 2018
Rubrika: O psaní

Pan Werich

Autor: Jaromír Slomek

19.11.2011 00:01

„Moudrý klaun" (ach, kdo jen vymyslel toto příšerné sousloví, byl to snad „pan Horníček"?) měl v životě štěstí i smůlu, jednou byl dole, jednou nahoře, komunistický režim, jehož nástup se svým „dvojčetem" vesele přivolával („Až nás půjdou miliony..."), ho příliš nehýčkal, i když státní cenou (v 50. letech) a titulem „národní umělec" (v 60. letech) ho poctil, to zas ano.

Skutečný zákaz veřejného vystupování postihl Wericha - z hlediska věčnosti na dobu relativně krátkou, vlastně jen na nějakých pět let - mezi ustavujícím sjezdem „Kozákova" Svazu českých spisovatelů (1972), kde byl spolu s dalšími básníky, prozaiky, dramatiky a publicisty veřejně ocejchován a de facto vykázán z uměleckého provozu (důsledně zbaven publikačních možností), a počátkem roku 1977, kdy mu, již vážně nemocnému, potupný podpis „Anticharty" v Národním divadle přinesl vytoužený konec nedobrovolné klauzury. Pak už zase „směl", například dvakrát dojemně vystoupit ve vyprodané a bouřlivě aplaudující Lucerně nebo povědět do televize, že je pyšný (doslova „nafoukanej") na československého kosmonauta Remka, t. č. dlícího v sovětské kosmické lodi na zemské orbitě. Jenže času už bylo namále, sil - fyzických i tvůrčích - rychle ubývalo a blížila se smrt (1980), korunovaná ovšem státním pohřbem (rakev zahalená státní vlajkou, věnec od prezidenta atd.). Mimochodem, takového funusu by se Werichovi jako „národnímu umělci" dostalo, i kdyby Antichartu nebyl podepsal (o půl roku dříve zemřelý Vladimír Holan, jeho někdejší soused z Kampy, je toho důkazem), ba dokonce i kdyby podepsal Chartu 77 (Seifertovi, pravda, mezitím ověnčenému Nobelovou cenou, stát pohřeb vystrojil - s týmiž atributy).

Od Wericha už tady v letech svobodných vyšlo (knižně i na CD) snad všechno, co kdy napsal a proslovil, i kdejaká lapálie, jakou by snad on sám ani do oběhu nepustil, ale takový bývá úděl velkých, že se po nich shromažďuje každý výškrabek. Také werichovská literatura je docela rozsáhlá, pomalu k neučtení, viz heslo Jan Werich v posledním svazku Lexikonu české literatury. A přece o něm vycházejí další knížky. O tu nejnovější se postarali bratři Suší, tedy Jiří (80), dnes pomník sebe sama, nicméně bez nadsázky spolutvůrce epochy, časoprostorově vymezitelné Bruselem 1958 a srpnem 1968, a Ondřej (66), zajímavý leda tím starším sourozencem.

Vzpomínání a úvahy nazvané Pan Werich z Kampy (bože, koho takový titul napadl?) vydalo nakladatelství Euromedia Group, k. s. - Ikar. Mělo se to spíše jmenovat - alespoň v podtitulu - „Co už jsme o Werichovi většinou napsali či řekli, avšak nabízíme vám to znovu, poprvé takto společně". Na chlopni přebalu čteme o Jiřím Suchém, že jeho „mnohé hry byly zfilmovány", je to nadsazené, ale co, buďme velkorysí. Pak čteme v jeho partu (bratři si práci rozdělili na dvě nestejně rozsáhlé části, starší popsal stránky 7 a 11-47, mladší 8-9 a 49-118) „Radil nám, abychom (rozumí se Šlitr a Suchý v Semaforu, pozn. J. S.) měly na scéně mladá děvčata" (s. 42); no nic, nejsme ve škole, nechme hrubky hrubkami. 

Jisté je, že Jiří Suchý i Ondřej Suchý si Jana Wericha vážili a měli ho rádi, ba víc, milují ho až nekriticky, to jim však nelze vyčítat, láska je iracionální. I Jan Werich si oblíbil oba bratry, každého asi zvlášť, Ondřej Suchý by si v tom měl udělat jasno (na s. 55 mu Werich říká: „Vy jste oba s tím bráchou takový slušný - to nemáte bejt", na s. 118 sám pisatel ujišťuje čtenáře: „Dodnes nevím, proč se přede mnou nikdy ani slovem nezmínil o mém bratrovi").

Věrnost až za hrob je dojemná, měla by však mít své meze. Jiří Suchý neodolal a do této „nové" knihy umístil nejen své texty z jiných knížek, nýbrž i svou více než šest let starou, v Lidových novinách tehdy zveřejněnou polemiku s Ivanem Mládkem (ten si dovolil říct či napsat, že Voskovce a Wericha nemá rád, a to se nesmí, pro Suchého jsou sakrosanktum) a též pohoršení nad mým článkem, pro čtenáře knížky sotva dostupným, publikovaným ke 100. výročí narození Jana Wericha. Prý jsem „neprojevil (...) aspoň standardní dávku vkusu" a pokusil jsem se „o tohoto člověka otřít". Donutil mne dnes vytáhnout onen článek z archivu - a ne, není oč se přít. Ke své tehdejší Werichově obraně přidal aktuální doušku: „Jinak pan Mládek hraje dobře na banjo a pan Slomek - nevím, co teď dělá, ale třeba to taky dělá dobře."

Nuže, co teď dělám, pane Suchý? Právě píšu o werichovské knížce, kterou jste se svým méně talentovaným panem bratrem stloukli. Mrzí mne - a to mi, prosím, věřte, protože už dávno patříte do mého světa -, že je zbytečná.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.48

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   duben 2018

PoÚtStČtSoNe
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
30