Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

21. 6. 2018
Rubrika: Co se jinam nevešlo

Za Marií Těšitelovou

Autor: Jaromír Slomek

05.11.2011 00:01

Znalost spíše jen jména než díla Marie Těšitelové jsem poprvé uplatnil v přijímacím testu na studium bohemistiky. To už je dávno, v druhohorách, roku 1978. „Uveďte pět českých jazykovědců," chtěla po nás ve svém závěru ona písemná zkouška, v předchozích bodech snad docela obtížná. Moje odpověď zněla: „Dobrovský, Jungmann, Havránek, Šmilauer, Těšitelová." Sotva jsem dopsal poslední jméno, neslyšně ke mně zleva přistoupil a přes rameno se mi podíval mladý pedagog, jenž v posluchárně č. 18 v hlavní budově FF UK na náměstí tenkrát Krasnoarmejců dával pozor, abychom neopisovali. „Propána, jak jste přišel na Těšitelovou?" zašeptal překvapeně až ulekaně (asi to jméno, chudák, považoval za „politicky nespolehlivé", řečeno jazykem kádrových referentů; odborné práce vždy bezpartijní vědkyně si však, doufám, vážil). Považoval jsem jeho otázku za řečnickou, odpověď mu dlužím dodnes. Třeba se naskytne příležitost dát mu ji v pondělí 7. listopadu od 11.20 v malé obřadní síni strašnického krematoria. Paní PhDr. Marie Těšitelová, DrSc., totiž 30. října - půl roku po svých devadesátinách - zemřela.

Nepatřil jsem mezi její nejbližší přátele, to však možná nepatřil nikdo. Žila po celý dlouhý život osaměle a svět si držela od těla. Radosti i trapnosti rodinného života ji minuly. Znala jen jazykovědu. A jí, jak se říká, obětovala všechno. Poprvé jsme se setkali před třiceti lety - 8. listopadu 1981. Přijala mne ve své garsoniéře na proseckém sídlišti, kam mne přivedl náš společný známý, její kutnohorský rostenec, nezapomenutelný pan Radikovský. Po debatě asi dvouhodinové sáhla po své nové práci Využití statistických metod v gramatice a vepsala do ní: „Milému kol. Jaromíru Slomkovi v upomínku věnuje M. Těšitelová." Samozřejmě jsem nebyl žádný kolega, vědkyně už věhlasná (a to i v zahraničí, publikovala své články také v němčině i angličtině, což bylo tehdy mezi českými jazykovědci výjimečné) si to pravděpodobně uvědomila, při psaní slova „kolegovi" se zarazila a jeho větší část schovala diskrétně pod tečku.

Návštěv bylo v dalších třiceti letech ještě několik, ne však desítky. Jednou přišla i ona za mnou - do redakce Literárních novin přinesla v 90. letech pěkný článek o jazyce a stylu Edvarda Beneše. Moc se tam svou odborností nehodil, velkorysý šéfredaktor Vladimír Karfík ho přesto otiskl. Trošku jsme korespondovali a občas telefonovali (měla neuvěřitelně mladý hlas nejen v šedesáti, ale i v osmdesáti a později, hovory to bývaly dlouhé, velmi dlouhé, zvláště v posledních letech asi vítané vytržení ze samoty). Dopisy psala trochu starosvětsky, důsledně rukou, přestože s počítačem se na rozdíl od většiny svých vrstevníků snadno sblížila (jak by ne, vždyť kvantitativní lingvistika, její možná jediná životní láska, se bez počítačů neobejde; zažila ovšem ještě prehistorii děrných štítků). Například v dopise z 10. srpna 2008, to jí bylo 87 let, mne oslovila nadvakrát („Vážený pane redaktore,/ vážený a milý pane kolego") a v závěru vyřkla prosbu tak ohleduplnou, až to dojímalo: „Vzhledem k složitosti situace a mého omezení pohybu chtěla bych Vás poprosit o ev. krátkou návštěvu u mne. Stačilo by zavolat mi telefonicky, kdy by Vás to pracovně nejméně zatížilo."

Jednou jedinkrát jsem si dovolil pozvat ji do divadla. Žila svou odbornou prací natolik intenzivně, že koncerty, výstavy a takzvaný společenský život ji o mnoho času nepřipravovaly. Do Semaforu na Dr. Johanna Fausta však přišla. Měl jsem dojem, že se moc nebaví, občas se usmála, nic víc. Ano, byla „vždy kritická a střízlivá", jak o ní napsal její univerzitní učitel Vladimír Šmilauer v článku k šedesátinám (Kvantitativní lingvistika a Marie Těšitelová, Naše řeč č. 4/1981), dovedla být i sarkastická: o jedné své kolegyni z Ústavu pro jazyk český, ambiciózní komunistce, jež se stala vedoucí oddělení především díky svému stranickému angažmá, utrousila: „Té se věda netýká, po ní to stéká jako po kachně." Když se Jiří Suchý s Jitkou Molavcovou a dalšími doděkovali a my se konečně zvedli ze sedadel, řekla jen: „Víte, on ten protektorát vypadal trochu jinak."

Na počátku letošního roku (v úterý 11. ledna) jsem ji navštívil naposled. Byla v relativně dobré kondici, tělesné už nikoli, duševní však určitě - chlácholil jsem ji, že naopak by to bylo horší. K jejím 90. narozeninám jsem jí o pár týdnů později napsal přání, ať je pro ni datum 3. 4. 2011, skládačka z 0, 1, 2, 3 a 4, šťastné. A že mám radost z natočení jejích vzpomínek pro rozhlas, i když knižní podoba, o kterou jsem marně usiloval, by jim taky slušela (dr. Těšitelová měla, jako asi každý velký člověk, vedle obdivovatelů i oponenty, ba nepřátele, a ti se postarali, aby „nepohodlné" paměti nenašly nakladatele). Odpověď nepřicházela. Začal jsem tušit, že je zle. Bylo. Poslední měsíce proležela v nemocnici.

Tak sbohem, paní doktorko. A děkuji za to třicetileté přátelství.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.88

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   červen 2018

PoÚtStČtSoNe
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930