Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

16. 12. 2018
Rubrika: Co se jinam nevešlo

Dva výroky

Autor: Jaromír Slomek

01.10.2011 00:01

Ze slov a sousloví, poletujících v minulých dnech českým mediálním povětřím, se pozastavme u dvou. Jejich autory jsou dva lidé - jeden muž, jedna žena.

Kým začít? Kdo bude první? Dáma. Livia Klausová, manželka druhého českého prezidenta, hovořila veřejně o manželově onemocnění (viz http://www.tyden.cz/): „Klausová řekla, že prezident má těžkou angínu a bere antibiotika. ,Po hodně dlouhé době si choří doma,' poznamenala." Podívejme! Paní Klausová neřekla, že manžel je nemocen, že stůně, že ulehl nebo že leží. Tak by asi informaci o náhle zhoršeném zdravotním stavu svého manžela, manželky, druha, družky, registrovaného partnera či registrované partnerky v důchodovém věku formulovala většina současné české populace. Ne tak ona. Rozhodla se pro sloveso chořet a ad hoc k němu přidala „si", čímž vzniklo, jak říkají lingvisté, reflexivum zájmové; to není nic proti ničemu, Česká mluvnice Havránkova a Jedličkova praví: „Se slovesy všech typů se může spojovat též zájmenný tvar si a vytváří rovněž zvratnou podobu slovesa (nakoupil si, zpíval si, chodí si na procházku)."

Proč (si) paní Klausová sáhla po slovese už dosti archaickém (Příruční slovník jazyka českého má v hesle „chořeti" pěkný doklad z pozapomenutého Františka Serafinského Procházky: „Ruka ruku pevněj svírá, co chořelo, pozumírá")? Může za to její mateřský jazyk, tedy slovenština? Je ve slovenském jazykovém provozu sloveso „chorieť" dodnes živé? Bylo živé v době jejích dívčenských let? Nevíme. Nabízí se vysvětlení, že paní Klausová chtěla být vtipná, zábavná, pokusila se vážnost situace (náhlé onemocnění starého člověka nelze brát na lehkou váhu) jazykovými prostředky bagatelizovat. Povedlo se? Ani ne.

Dalšími slovy, jež si média hbitě podávala, byla substantiva „kandidát" a „kandidatura". Týkají se (komunistické) minulosti nového generálního ředitele České televize Petra Dvořáka. Třeba na stránkách http://www.lidovky.cz/ jsme mohli (a jistě stále můžeme) číst: „Do křesla šéfa České televize usedne 1. října, rozruch však vyvolal hned při svém prvním vystoupení na její půdě. (...) ,Svou kandidaturu na člena KSČ jsem nikdy nezastíral,' uvedl Dvořák v prohlášení a dodal, že ji na dotaz médií potvrdil již v roce 2007. Svůj krok v tomto směru považuje za chybu. Udělal jej prý proto, aby mohl v roce 1987 absolvovat šestiměsíční odbornou vysokoškolskou stáž v Brazílii na univerzitě v Porto Alegre. ,V době údajného vstupu do KSČ, tj. v září 1989, jsem byl v přijímači základní vojenské služby a o ukončení kandidatury jsem požádal několik dní po 17. listopadu 1989,' uvedl Dvořák. Jenže Dvořák opět nemluví pravdu. Na datum jeho přijetí do strany 20. září 1989 se ho totiž již v roce 2007 ptali novináři Reflexu. Tehdy jim Dvořák odpověděl: ,Do KSČ jsem nikdy nevstoupil a datu 20. září 1989 nerozumím.'"

Pan Dvořák jednal v mládí, jak přiznává, účelově. Chtěl kamsi odjet, nikoli do Drážďan, nikoli do Burgasu, ani do Volgogradu, byla to docela jiná s prominutím destinace, a tak se stal kandidátem KSČ, tehdejší „vedoucí síly". Dnes to považuje za chybu. Kdyby mu tenkrát řekli, že podmínkou stáže v Jižní Americe je, aby se pomazal výkaly, udělal by to? A dnes by to taky považoval za chybu? A co kdyby KSČ na konci roku 1989 nepřišla o svou moc? Tak by to za chybu nikdy nepovažoval? Panu Dvořákovi - podobně jako jeho předchůdci Jiřímu Palcátu Janečkovi - se snad alespoň něco muselo na té partaji líbit, buď komunistická teorie, možná se zaujetím četl, haha, „mladého Marxe", nebo mu učarovala „revoluční praxe", Gottwald, Slánský, Zápotocký, Kopecký, jak tenkrát v osmačtyřicátém s těmi buržousty rázně zatočili. Nebo mu konvenoval „reálný socialismus", a tak mu byli sympatičtí třeba Husák, Jakeš, Štěpán, Korčák, Colotka, Biľak, Indra, Kabrhelová, Mohorita... Nebo ne? Jeho skutečnými idoly byli naopak Reagan, Thatcherová a Jan Pavel II.? A do KSČ se přihlásil jen s největším sebezapřením a s pocitem hnusu? Co si tedy tenkrát říkal? „Ta teorie je mi ukradená, ,únorové vítězství pracujícího lidu' byl ve skutečnosti puč, všemi těmi Lenárty, Korčáky a Obziny pohrdám, ale Brazílie je Brazílie, tam se jako bezpartijní třeba nikdy nepodívám, a tak se k těm komoušům naoko dám, no co, je jich tu milion a půl, tak o jednoho víc nebo míň, na tom nesejde, zkusím ve straně získat nějaké pozice a třeba ji jednou pěkně potichoučku rozložím zevnitř"?

Mimochodem, co ta stáž v Brazílii, pane generální, stála za to?



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.53

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   prosinec 2018

PoÚtStČtSoNe
     12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31