Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

22. 1. 2018
Rubrika: O psaní

„Pocta" Jaroslavu Seifertovi

Autor: Jaromír Slomek

09.07.2011 01:00

K letošnímu 110. výročí narození Jaroslava Seiferta (anebo je to náhoda) vydalo pražské nakladatelství BVD, s. r. o., sborník nazvaný poněkud toporně „Jaroslav Seifert - laskavě neústupný pěvec / Po stopách básníka očima jeho blízkých". Jeho autorem je František Cinger (nar. 1956), dnešní seifertolog, předvčerejší lustikolog, včerejší wericholog a zítřejší brzobohatolog. Oni „blízcí" jsou na obálce vypsáni verzálkami pěkně pod sebou: „Seifertová, Kantůrková, Chramostová, Hrabal, Kundera, Lustig, Werich, Hrubín, Janouch, Nezval, Holan, Halas, Brabec, Fučík, Skácel, Píša, Osers, Utitz, Wolker, Neumann, Šalda."

Svazek má 269 stran a čtyři osmistránkové přílohy s černobílými fotografiemi. Ty zaujmou čtenářovu pozornost jako první. Některé snímky už jsme viděli (dokonce mnohokrát), jiné ne. Proč je mezi ně zařazen rodinný portrét Arnošta Lustiga s Vlastou Chramostovou z prosince 1989, kdy už Seifert nežil, těžko říct. Podobně  i „charizmatický Bohumil Hrabal" či „přemýšlivý Milan Kundera", jak se tyto spisovatele pokouší Cinger lapidárně charakterizovat, jsou zachyceni v době po Seifertově smrti. To je to nejmenší. Švédský král se tu jmenuje „Carl XVI. Gustav", což je hybrid. Český pisatel jména švédského panovníka by se měl rozhodnout: buď Carl Gustaf, nebo Karel Gustav. Nobelovská medaile je omylem zobrazena zrcadlově, takže luštění nápisů na ní si žádá jisté úsilí. Seifertovu vnučku vydává Cinger za básníkovu dceru. Ale to jsou pořád jen lapálie.

Že tu něco nehraje, napadne čtenáře poprvé na straně 9. Tam je zmínka o Seifertově korespondenci „s paní Pavlovskou". A znovu: „paní Pavlovská". Říká to Jana Seifertová v převzatém rozhovoru s ředitelem kralupského muzea, jenže, málo platné, chybu (převzatou?) má ve své knize Cinger. Nuže, žádná Pavlovská, nýbrž Pavlousková, Zdeňka Pavlousková (1898-1993). To jméno není tak docela neznámé, aby smělo být komoleno. Ani na jméno pražského vinárníka Goldhammera („Goldiho") Cinger, zdá se, dosud nenarazil, pro něho je to „Goldheimmer" (str. 246). Když čtenáře uhodí do očí tvrzení, že už vyšlo „dvanáct unikátních svazků Díla Jaroslava Seiferta" (sděluje to sám Cinger v rozhovoru s Jiřím Brabcem na str. 18), pochopí, že tady už nejde o překlepy, nýbrž o zásadní neznalost. Oněch „unikátních svazků" (unikátních zřejmě natolik, že je Cinger ve své seifertovské knihovničce ani nemá, jinak by se snadno dopočítal) bylo zatím vydáno deset. Deset! Jedenáctý vyjde letos v září, další snad budou následovat.

Pak už ovšem nepřekvapí nic. Nepřesné datace (viz báseň Úryvek z dopisu - tu Cinger spojuje s rokem 1949, ve skutečnosti vyšla poprvé až v Deštníku z Piccadilly v roce 1979; kdo zná poezii Jaroslava Seiferta, ví, že jeho verše ve 40. letech takto nevypadaly) ani nepřesné citace (viz úryvek z Písně o rodné zemi: „Stokrát zklamán, rady nevěda si,/ znovu navždycky navracíš se domů" - k takovému zpotvoření notoricky známých veršů musí mít člověk výjimečnou rezistenci vůči rytmu). Jsou tu i chyby směšné. V připomenutém rozhovoru říká Jiří Brabec: „Čím je však Seifert nepominutelný pro každého českého básníka, je ona věrnost sobě samému, o níž jsem již mluvil. Bez ohledu na dobové módy, bez ohledu na koketerie, skupinky lidí, vzájemně se podporující, jít si svou cestou nálezů a objevů." Bez ohledu na „koketerie"? Koterie přece!

O Nobelově ceně dnes píše Cinger takto: „Pamětníci si vzpomínají na obrázky plné přetvářky, když televize snímala blahopřání - s patřičným časovým odstupem (pro pořádek: pořad Rozhovor s národním umělcem Jaroslavem Seifertem vysílala Čs. televize v neděli 9. prosince 1984 ve 21.05 hod., ceny se ve Stockholmu předávaly den nato - J. S.) - k udělení Nobelovy ceny učiněné šéfredaktorem nakladatelství Československý spisovatel Janem Pilařem, jedním z cenzorů jeho vzpomínkové knihy, a Miroslavem Florianem, kteří básníka oslovovali důvěrně ,Jaroušku‘, ale říci si mnoho nemohli." Není to pravda, „Jaroušku" říkal pouze Pilař. Pamětníci, když už se jich náš seifertovský badatel dovolává, si však vzpomenou i na něco jiného. Do Rudého práva napsala v sobotu 13. října 1984 značka (cg) o Seifertovi, bezděčně rýmujíc: „Jeho básnický i občanský vývoj byl nejednoduchý, někdy i rozporný, o čemž ostatně sám píše ve svých vzpomínkách. Význam jeho díla pro naši poezii je však nesporný." To je veselé. Značka (cg) však nežertovala: „V těchto dnech se objevily na Západě v souvislosti se Seifertovým jménem pokusy zneužít našeho předního básníka k pomlouvačným útokům proti jeho vlasti, učinit jeho jméno součástí psychologické války proti zemím socialismu. Jsou to cynické, odsouzeníhodné pokusy." Těbůh!

A teď vážně. František Cinger o Jaroslavu Seifertovi nikdy psát neměl. Nešlo mu to v letech vlády KSČ, nejde mu to v časech svobodných. Ne a ne. Na chlopni přebalu jeho nešťastně stlučené čítanky čteme, že „se celý život zajímá o vojenskou historii". Nuže, do toho!    



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.88

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   leden 2018

PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031