Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

22. 8. 2018
Rubrika: O psaní

Fanča a Mikolášek

Autor: Jaromír Slomek

02.07.2011 01:00

Jana Machalická, v tiráži Lidových novin jedna z osmičlenné skupiny nazvané Autoři LN, přispěla do středečního (29. 6.) vydání „nezávislého deníku založeného roku 1893" mimo jiné článkem nazvaným Korespondenci V + W asi ČT nenatočí. V něm referuje o „nádherné a jímavé" inscenaci Korespondence V + W „z brněnské Reduty", uvedené aktuálně na královéhradeckém festivalu Divadlo evropských regionů. Je to nezvykle opožděná recenze (premiéra se konala v Brně 5. listopadu loňského roku, pražskému publiku přivezli Brněnští svou hru hned dvakrát, jednou na Novou scénu, podruhé do Divadla v Dlouhé), připsaná neexistujícímu režisérovi Janu Mikoláškovi (kdyby jméno Jana Mikuláška, vnuka velkého básníka, bylo zkomoleno jen jednou, dalo by se mávnout rukou nad překlepem, jenže zkomolenina se v článku opakuje - to už je na čtvrteční tiskovou opravu; nu, nestalo se, lapsus zůstal i v elektronické verzi: http://www.lidovky.cz/korespondenci-v-w-asi-ct-nenatoci-dqj-/ln_kultura.asp?c=A110629_210717_ln_kultura_kim).

Omezená plocha si vynutila zkratkovité příměry („Werich se trápil v totalitě, Voskovec v exilu a v relativní svobodě, a přitom jejich existenciální situace nebyly až tak odlišné"), nechme je být. „Výborný nápad" prý „byl i připsat postavu Werichovy Zdeničky, která se tu a tam promění ve Voskovcovu partnerku, a je nejenom ženským elementem, ale také potřebnou rezonanční deskou ve vztazích obou mužů." Ne, je to jinak, Werichova manželka je (okrajovou) účastnicí onoho dlouholetého dopisování, v knižním souboru je zastoupena jako adresátka i pisatelka, nebyla tedy Dorou Viceníkovou, autorkou scénáře, „připsána". Něco jiného jsou její jevištní metamorfózy ve Voskovcovy partnerky (nikoli jednu partnerku) a taky ve Werichovu dceru.

Toto však nemá být metakritika, jde o něco jiného. Ve druhé polovině článku je řeč o tom, že „Werichova vnučka Fanča Kvapilová (to je moc familiární, ta paní se přece nejmenuje Fanča a vlastně ani ne Kvapilová, Fanča se jí v rodinném kruhu pouze říkalo, prý s odkazem na Frances Ježkovou, Kvapilová bylo její dívčí příjmení, zatímco příjmení vyvdané zní Hulíková, v knižní Korespondenci V + W je u značky © uvedeno v 1. a 2. svazku Zdeňka Kvapilová-Hulíková, ve 3. svazku Zdenka Kvapilová-Hulíková - J. S.) nyní odmítá, aby se inscenace natočila a aby ji odvysílala Česká televize." Je to údajně „značně absurdní, až bizarní". Proč? „Werichova vnučka se (...) domnívá, že literární žánr na rozdíl od divadla zajišťuje intimnější způsob vnímání. A také umožňuje jiný kontext, který vede ke komplexnějšímu pohledu na osobnost Jana Wericha. Rovněž soudí, že skutečnosti soukromého rázu jsou expresivním pojetím v inscenaci příliš exponované, a že se tudíž inscenace nepříliš citlivým způsobem dotýká práva na soukromí celé její zemřelé rodiny. A to by mělo být chráněno i po jejich smrti. Z toho důvodu odmítá dát svolení k televiznímu záznamu Mikoláškovy (sic!) inscenace."

Jana Machalická postoj dědičky autorských práv upřímně nechápe („je to celé jenom velké nedorozumění"), inscenace je podle jejího soudu „naprosto výjimečná", představuje „víc než živý pomník (patrně vrchol triády pomník - živý pomník - více než živý pomník - J. S.) Voskovcovi a Werichovi, a pokud ho jeden z jejich potomků nechce, asi se s tím nedá nic dělat, ale nemá to tak být". Opravdu? A jak to víme? Tento svět touží mocí mermo zrušit hranice mezi soukromým a veřejným, zvesela se publikují důvěrnosti, diskrétnosti, intimnosti, (bulvární) média, už spíše vážně pokyvující než potměšile se šklebící či spiklenecky pomrkávající při svých „investigativních" výpravách pod pokličku i pod peřinu, by bez výroby klepů, obscenit a pikanterií (nebo jak tomu informačnímu balastu budeme říkat) musela rychle zavřít krám.

Ona trojsvazková Korespondence V + W je „edičním činem", jak rádi píší literární referenti, značně sporným. Skoro se chce říct, že ty listy plné bolesti, hořkosti, ale také malosti, trapnosti a ubohosti hypertrofované sebelásky i nečekané vulgarity vůbec nemusely vyplout na světlo boží, stařičký profesor Matějka, který je v americkém archivu nesměl kopírovat, si možná mohl to úmorné opisování ušetřit (mimochodem, kde je záruka, že nic nepřehlédl, nepopletl?). Za umělce, říkával F. X. Šalda, má mluvit dílo, nikoli soukromý život.

A vůbec, proč se vším nutně do televize? Co není v televizi, neexistuje? Třeba by se to paní Fibingerové a panu Baumrukovi na obrazovce ani nelíbilo. Kdo chce divadelní inscenaci vidět (a za zhlédnutí stojí, to zase ano), má ještě řadu příležitostí, v Brně ji ohlašují na 11. a 26. září, 16. a 24. října, 18. a 24. listopadu, ba i na rok 2012: v březnu se bude hrát 13., 23., 24. a 25. Na shledanou v hledišti.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.74

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   srpen 2018

PoÚtStČtSoNe
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031