Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

20. 6. 2018
Rubrika: O dobrých věcech

V hodině dvanácté

Autor: Jaromír Slomek

18.06.2011 01:00

Jan Vladislav už více než dva roky nežije, zůstalo po něm rozsáhlé dílo překladatelské, ale také básně a eseje, naštěstí i rozhovor vedený s rozhlasovým redaktorem Jiřím Vondráčkem, vysílaný v cyklu Osudy („programová řada literárně-daramtické redakce Českého rozhlasu 3 - Vltava"; v premiéře ve všední dny od 11.30 do 12 hodin), nyní převedený do literární podoby a knižně vydaný Radioservisem pod názvem Nebylo těžké říci ne.

Ohlédnutí za životem čestného, charakterově pevného člověka, který si nikdy nezadal s komunistickým režimem, avšak nechvástal se tím, bral to jako samozřejmost, bylo natočeno v dubnu 2008, necelý rok před Vladislavovou smrtí. „Text zachovává záměrně mluvní charakter řeči. Jan Vladislav vypráví krásným, bohatým a většinou spisovným jazykem, a přetvářením spontánního mluvního vyjádření podle úzu knižního vydávání by se autentičnost jeho projevu ztratila." Kdyby byl někde „mluvní charakter řeči" oslaben, potlačen, textu by to neublížilo, ba naopak („To byla dost dramatická situace. To bylo počátkem padesátých let, to už byl ustaven nový ideologický Svaz spisovatelů..."). Ale forma je koneckonců vedlejší, protože Vladislav měl co říci.

Vladislavovi (či spíše Bambáskovi, Vladislav je, jak známo, Bambáskův pseudonym) byli Češi, kteří „přišli na Slovensko z Čech někdy ve dvacátých letech, počátkem dvacátých let, a žili tam vlastně až do roku třicet devět". Otec pracoval na poště, rodiče byli zprvu chudí, potom se „přece jen trošku zmohli" (inu, to je ten „mluvní charakter řeči", takže: vzmohli, podobně: „máte sebou magnetofon" nebo „profesor Černý bydlel v Černé u Náchoda", tak tedy: v Čermné, v České Čermné, v žádné Černé). Z Hlohovce se přestěhovali do Staré Turé. „No a jednoho dne, 15. března 1939, jsem poslouchal rádio, to už jsme měli rádio s lampami. Byl jsem sám doma, otec byl v práci, maminka nebyla doma, také ani sestry, měl jsem dvě sestry. A najednou jsem slyšel (...), že Praha je obsazována německými vojsky." Následoval „odsun". „Teprve dodatečně mi došlo, že jsem tehdy poprvé musel jít do exilu." A: „To přivítání v Čechách nebylo zrovna příjemné. Zjistil jsem už tenkrát, co jsem potom zjistil opakovaně už v tomto století, že Češi nemají rádi exulanty, ale nemají také rádi imigranty." Sledujeme s Vladislavem jeho válečné zrání, poválečné studium na FF UK, kdy „každý si zapisoval všecko, každého profesora", dvousemestrové stipendium v Grenoblu, návrat do Prahy. Studia nedokončil, v roce 1948 byl horlivými svazáky a komunisty vyloučen (rigorózum směl složit až roku 1968).

Klidně, věcně hovoří Vladislav o milnících svého života, také o tom, jak byl policejní šikanou vypuzen roku 1981 z Československa. Tomu předcházel podpis (z jeho strany zcela logický) Charty 77. Vladislav patřil mezi prvosignatáře. „Chartu jsem podepsal o Vánocích sedmdesát šest. Přišel za mnou Václav Havel, dal mi Chartu přečíst a potom mi dal lístek a potom mi dal lístek, na kterém jsem podepsal, že jsem ji četl a že s ní souhlasím. Tak to bylo uspořádáno a Chartu v kopii nikdo nedostal, dokud nebyla publikována veřejně." Zase ten nešťastný „mluvní charakter řeči": „publikována veřejně". „Musím říci otevřeně," přiznává Vladislav, „že jsem moc v účinek Charty nevěřil. Myslel jsem si, že to bude zase jenom takový platonický protest. A když jsem se o tom už v lednu, asi tak 3. ledna sedmdesát sedm, vyjádřil před Janem Patočkou, který u nás byl náhodou na návštěvě, tak on mně odpověděl: ,To se mýlíte, tentokrát to bouchne.‘ A skutečně to bouchlo. Myslím si ovšem přece jenom, že k tomu, že Charta měla takový ohlas v celém světě, mnoho přispěla sama policie. Tím, že udělala takové razantní kroky a celou věc jaksi rozvířila. Já myslím, že v určitých režimech policie potřebuje mít otevřeného nepřítele, pojmenovaného, aby mohla zasahovat i potom v širším rozsahu proti těm, kteří jsou představiteli toho nebezpečí nebo toho údajného nebezpečí."

Když je řeč o policejních výsleších, jimž byl v komunistickém státě vystaven, utrousí Vladislav jen tak mimochodem: „...jsem rád, že jsem se nikdy nedopustil nějaké podlosti a že jsem nikdy nejmenoval nikoho." Byl to velký, poctivý a statečný muž. Neměl by být zapomenut.  



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.79

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   červen 2018

PoÚtStČtSoNe
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930