Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

23. 10. 2018
Rubrika: O psaní

Dozrát z pýchy do pokory aneb P. K.

Autor: Jaromír Slomek

04.06.2011 01:00

Paměti Pavla Kohouta jsou tak tlusté, že mohou některé potenciální čtenáře odradit. Jmenují se sugestivně Můj život s Hitlerem, Stalinem a Havlem a nepojal je jeden svazek, musely se péčí Nakladatelství Academia rozdělit do svazků dvou - dohromady mají 1765 stran. Pravda, nejsou to memoáry napsané včera a předevčírem, spojují v sobě tři knihy různého stáří, všechny už jsme mohli číst (Z deníku kontrarevolucionáře, Kde je zakopán pes?, To byl můj život??); k nim autor připsal novinku nazvanou Předběžná bilance (vlastně epilog, vedle oněch tří děl nejútlejší, jeho rozsah je jen 111 stran).

Kohouta je třeba číst celého, jeho práce jsou důmyslně prokomponovány, vytrhávání z kontextu je riskantní. Citovat třeba charakteristiku Václava Klause je lákavé, avšak celkový obraz proudu vzpomínání to poněkud zkreslí. Jenže nelze odolat. Když v kolekci stručných portrétů hlav československého (respektive českého) státu dospěje Kohout k číslu 10, rozmáchne se: „Václav Klaus (2003-) je z nich nejčeštější: nebyl nikdy v exilu, za katrem, ani v disentu, zato vždy fešák, sportovec a opatrný; k vládnutí ho nepřivedlo dějinné poslání ani zločinná povaha, nýbrž náhoda, že byl jednou ve správné chvíli na správném místě, což se může stát každému. Jakožto úřadující hlava státu má tu právo na větší prostor. Média právě oslavila jeho padesátou původní publikaci. Tím dohnal i předehnal produkci všech Havlů, Klímů, Vaculíků a Kohoutů dohromady, což samo o sobě mu velí založit Akademii tvůrčího rychlopsaní. Až na Havla, který byl také hradní písař, vedli s ním ostatní nekalou soutěž, neboť si jen tak spisovali, zatímco on, když byl s mlčící většinou svrhl zločinný režim, očistil i nejšpinavější peníze, postavil mužstvo kuponových milionářů schopné utkat se s ruskými petromiliardáři o cenu Karlových Var, nekrvavě zbavil Čechy otravných menšin, zabránil pokusům oteplit planetu a znemožnil bruselské unii (sic!) zadusit naši odvěkou suverenitu. Ochrániv prahu před Kaplického blobem, jenž by děsil turisty zvyklé na sádrové trpaslíky, vrátil čest Vondráčkové, kterou znal z ilegality, v níž Kubišovou nikdy nezahlédl. A měl kuráž zbavit žháře z Vítkova nálepky surových vrahů, když se podobně jako jejich blízcí pozastavil nad rozsudkem. Škoda, že nepoužil právo milosti, vždyť se jim jen vloudila chyba a za mřížemi vydělají míň na opravu té černé kůže. Potvrdil, co už bylo prorokováno v posledním memoáru: do českých dějin míří po prezidentech Osvoboditeli, Budovateli, Protentokrátu, Pověsiteli, Dověšiteli, Budemaso, Znesvoboditeli, Znenormalizátorovi a Pravdoláskovi prezident SuperStar!"

Tu je přece Kohout jako na dlani, vtipný, břitký, originální, bravurní, efektní. Kdo nemá na tlusté paměti čas nebo sílu, nechť si zajde na Národní třídě do Violy, kde se už dvakrát (18. května poprvé a 1. června podruhé) konal jakýsi průřez těmi mohutnými svazky, obohacený verši a písněmi. Představení v režii Viktora Polesného se jmenuje dílem jako dvojkniha, dílem jako právě vydaná deska: Můj život s Hitlerem, Stalinem a Havlem aneb Sorry. Účinkují hudebník Miloš Černý (nar. 1957), herec Ondřej Kavan (nar. 1978) a taky - a v tom je půvab celého večera, jinak by snad ani neměl smysl - Pavel Kohout (nar. 1928), jenž čte, zpívá a připudrován (?) hraje nehraje sebe. Z pódia slyšíme prózu i verše, také ty z 50. let (vyrovnal-li se u nás někdo poctivě se svou minulostí, tak právě Pavel Kohout), s potěšením slyšíme i nové strofy, třeba tyto makarónské z roku 2009, zhudebněné Milošem Černým (na CD se jmenují Sorry, v programu Sorry II): „Chtěl jsem napsat nejsilnější story./ Nestačil jsem./ Sorry.// Chtěl jsem sblížit všechny lidské tvory./ Nevyšlo to./ Sorry. Sorry!// Chtěl jsem z lásky k lidem přenést hory./ Nepřenesl./ Sorry. Sorry! Sorry!!// Chtěl jsem dorůst svoje velké vzory./ Nedorostl./ Sorry. Sorry! Sorry!! Sorry!!!// Chtěl jsem dozrát z pýchy do pokory./ Nestihl jsem./ Sorry. Sorry! Sorry!! Sorry!!! Sorry!!!!// Zapomněl jsem na memento mori."

Kromě smrti není samozřejmě nutné nic, tedy ani vidět toto představení v divadélku, jemuž se trochu směšně říkávalo „poetická vinárna". Avšak silný zážitek to je. Na mou duši.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.73

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   říjen 2018

PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031