Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

20. 4. 2018
Rubrika: O špatných věcech

Zdrobnělinečky

Autor: Jaromír Slomek

30.04.2011 01:00

Mladá žena sedí na zemi v červených minišatech, kolena pod bradou, nohy bez punčoch, na odiv vystavuje nahé holeně i stehna, ba hýždě (takže „něco pro pány"), drží se obouruč za hlavu a čelo se jí krabatí jakoby strachem. Shora i ze stran na ni „útočí" tato slova: textík, příťa, tuleníčko, šopovat, rozlučko, designovat, čauky, telka, vymejlovat, rozdiskutovat, šunečka, zumbina, ňamka, forvardnout, průjmík, pivásek, spinkat, meníčko, fokusovat, topík, zabils, dovyprodukovat, článeček, depka, vykomunikovat, čísílko, cigárko, slevička, človíček, zprocesovat, papkat, tužtička, těhule, šampíčko, čeknout, ahojda, papuša, ajsko, brainstorming, zprávička, sívíčko, akcička, upozadit, éčko, dobroš, sexík, ránko, špica, písmenkovat, hafík, vymazlený, srdíčko, mimísek, kloubit, slajd, kalba, páčko, kafčo. Titulek vysvětluje méně bystrým, že jde o „Útok stupidních slov", jejich množství naznačuje velká číslice 100. Jsme na titulní stránce přílohy zvané Magazín DNES, tedy v novinách, kterým jejich tvůrci dali v roce 1945 - když už je řeč o stupidních slovech - vskutku nejapný název Mladá fronta, po roce 1989 ne právě šťastně rozšířený. Autorovi článku „100 stupidních slov" však vadí jiné výrazy.

V obsahu je čtenář lákán takto: „Která slova nejvíc děsí Jana Malindu? Jsou to zdrobněliny?" Dejme tomu, že někoho opravdu zajímá, „která slova nejvíc děsí Jana Malindu". Pak se ovšem musí jeho textem prokousat do konce. Jak ohlášeno, autora opravdu obtěžují především deminutiva. Hned na začátku stojí: „Karbanátek se podává jen jako meníčko, povídá v hospodě vrchní našemu grafikovi." (Komu? Grafikovi? Že by umělci vytvářejícímu lepty? Dřevoryty? Suché jehly? Ach ne, autor k nám mluví novinářským slangem a ani si toho není vědom. Po redakčním grafikovi žádné litografie nezůstanou.) Ano, právě číšníkům, servírkám i některým jejich zákazníkům (a též kadeřníkům) jsou přece zdrobněliny vlastní, to je stará vesta. Aktuální je „kapučínko". „Rohlíček nebyl?" ptá se Jan Vodňanský zpytavě v jedné Skoumalově písničce. „Prosil bych k tomu chlebíček," říká host „místní pivnice" v jiné písni, možná ji znají v Mladé frontě - i dnes. „A co kotletky?" ozývá se za zvuků nůžek v oficíně, „necháme špalíčky?" A také: „Vzadu na havlíčka?" (To je asi návrat ke kořenům, pojmenování týlního zástřihu inspiroval pravděpodobně Havel Borovský, tedy Karel Havlíček.)

Povrchní a konfuzní článek, dílem i „reportáž" z Ústavu pro jazyk český (jedna z tamních pracovnic je prý „jazyková lingvistka", to je tedy povedené), velkoryse pomíjí, co o zdrobnělinách už dávno napsal Pavel Eisner, a objevuje Ameriku. V knize Chrám i tvrz je všechno to, co pohoršuje magazínového autora, vyloženo důkladněji a důvtipněji. Eisnerova kapitola Pánbíček a pohodlíčko začíná takto: „Čeština má mnoho zdrobnělin, a bývají cizincům nápadné - ať už svou hojností, ať - některé - svou povahou. A opravdu: slova jako kafíčko, mlíčko, polívčička, pivíčko, bifteček, párečky, rohlíčky, koláčky, knedlíčky, nudličky, pošušňáníčko, gulášek, paprička, kolínko (to jedlé!), jitrničky, pohodlíčko, do nebíčka - do peklíčka, pánbíček, božínku vymezují český život od toho drahého bříška až po samého pánaboha velmi pozoruhodným růženečkem zdrobnělin a zdrobnělineček."      

Jenže autor magazínového jazykového lamenta chce být vtipný sám, bez Eisnera (zná ho vůbec?). A tak praví: „Kráčím roztrpčeně ulicí a přemítám: prohlásil by snad jan Roháč z Dubé po rozhodujícím mači husitsko-křižáckého play-off u Lipan na kališnické tiskovce, že do boje ,nedali srdíčko a chybělo jim kapánek štěstíčko‘? Sotva." Pardon, ale jakého „husitsko-křižáckého"? Když se probírala bitva u Lipan, pan autor scházel? A látku už si nedoplnil? Mimochodem, píše i „špicloval jsem uši", byť uši se vší pravděpodobností špicoval. Nebo chlapácky mlaskne: „A péčko mám dokonce v oblibě!" Hm, péčko, pornografii. Opravdu? Vyhledává a shromažďuje obrázky kopulujících dvojic? Navštěvuje pornokina? Vzrušuje ho to? A proč nás tím, nešťastník, obtěžuje?

V článku se mimo jiné dočítáme, že slovo „nepravda" je stupidní výraz. Jenže ono je už staročeské, navíc je to pravdivostní hodnota v klasické logice. Co je „pečka", objasňuje autor lakonicky: „pečící trouba". Takže jen zapnutá? Zatímco když je vypnutá, tedy „pečicí", už se jí „pečka" říct nemůže? Nedává to smysl. „Sebekriticky přiznávám," praví rozšafně náš chvilkový lexikolog, „že slova nashle a hoďka mě překvapivě nevytáčejí." Nevytáčejí? Co je to, propána, za slovník? A vůbec - dost o tom, puntík (to je rovněž zdrobnělina, ale nechte si to, mladí frontéři, pro sebe).



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.91

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   duben 2018

PoÚtStČtSoNe
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
30