Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

19. 1. 2018
Rubrika: O psaní

To se rozumí, holka bláhová

Autor: Jaromír Slomek

12.03.2011 01:00

Cizí korespondenci zásadně nečteme, jsme tak vychováni, neděláme to, ani když jsme náhodou poštovními doručovateli, třeba jen brigádnickými, i k pohlednicím a dopisnicím se v takovém případě chováme, jako by na nich byla napsána pouze adresa, nikoli sdělení určené jiné osobě. Pokud na půdě nalezneme stůžek dopisů po babičce a dědečkovi, vyjímáme je z obálek s ostychem a rozechvěním, s vědomím nepatřičnosti. Když však cizí listy (většinou známých osobností: umělců, politiků, vědců, snad i sportovců?) nějaký editor posbírá, uspořádá, okomentuje a knižně prezentuje, to je samozřejmě jiná, tu se hned zvědavě noříme do literárního díla, nahlížíme do srdcí a duší, snad jsme i trochu v rozpacích, protože si uvědomujeme, že to vše je samozřejmě autentické, primárně určené jen milované ženě, milovanému muži, ne nám, avšak akt publikace způsobí, že se chováme jako čtenáři beletrie: především obdivujeme, jak krásně, procítěně a důvtipně někdo psal a jak pěkně, srdečně a důmyslně na to někdo jiný reagoval. Taková cizí korespondence může být též deprimující (Voskovec a Werich ve svém mimořádně senzitivním, důvěrnějším než sourozeneckém a snad i intimnějším než mileneckém vztahu), většinou však je povznášející, ač dovede vyvolat i přejícnou závist, vědomí vlastních limitů: hle, takto někdo postarší dovedl psát o vášni, to já bych ani v letech, která se k tomu hodila... Atd.

Nuže, vyšel svazek dopisů Josefa Palivce. Zasloužil se o to především pečlivý editor Jiří Rambousek, známý a významný brněnský literární historik a pedagog, a zasloužilo se o to i nakladatelství Torst, jež svazkem nazvaným Josef Palivec: Listář 1 (546 str.) navázalo na dva už pozapomenuté palivcovské tituly Básně, eseje, překlady (1993) a Prózy, listy z vězení, pozdravy přátel (1996). Zasloužilo se také ministerstvo kultury a zasloužila se i Nadace Český literární fond, ale od toho tu přece jsou, je to jejich povinnost, Palivce nemusí znát každý zubař nedopatřením sedící na ministerské sesli, jeho úřad však ano; pokud by neměla být finančně podpořena ani tato kniha, potom která?

Josef Palivec byl už zralý muž (43, leč stále ještě v první polovině života), když se v říjnu 1929 zamiloval do Heleny Koželuhové (43, ve druhé polovině), starší sestry bratří Čapků. Zamiloval se, ač ženatý, po uši. A mocně se zamilovala také vdova, jejíž citový život byl už uzavřen (ve skutečnosti nenaplněn). Narazili na sebe dva lidé, kteří potom už bez sebe nemohli být. Jemu zbýval skoro rok do rozvodu a oběma jen něco málo přes rok do sňatku. Jaké štěstí pro nás, že místem seznámení byla Paříž, kde zaměstnance ministerstva zahraničí (radu našeho zastupitelského úřadu, vedoucího tiskové služby) držely pracovní povinnosti a odkud se náhlou láskou proměněná matka dvou dospělých dcera musela vrátit domů. Potkat se ti dva v Praze, korespondence sycená odloučeností a relativní nedostupností by neexistovala - citová nabídka a poptávka by se vyřídily tête à tête či telefonicky a my bychom dnes byli chudší o silný čtenářský zážitek.

„Můj miláčku nejmilejší," psal Josef Palivec 29. 12. 1929, „dovol mi, abych ti ovinul ruku kolem krku a hezky vroucně tě políbil. Jsi moje líbezná holka, žes mé vyznání tak krásně přijala. Jsem šťasten. Pročítal jsem tvé psaní znova a znova, a bylo mi při tom teple jako v náruči. Jsi nevšední duše plná zázraků a já si připadám jako Honzík kulící oči na svou princeznu z pohádky. Neopovažuj se myslet, že to říkám, abych ti lichotil. Jde na mne z tvého psaní taková nějaká záře, teplá a třpytivá, umíš si se slovy hrát jako se světelnými koulemi. Ptala ses mne jednou, co dělám s tvými psaními. To se rozumí, holka bláhová, že je schovávám, a skoro bych byl v pokušení vydat je bibliofilsky v omezené tiráži. To by čtenáři koukali, jakou to mám holku!"

Sluší se dodat, že v knize čteme trojí korespondenci - vedle Heleny Čapkové (respektive Koželuhové) se tam potkáme ještě se dvěma Palivcovými adresátkami. „I básník Pečetního prstenu," víme od Seiferta, „uctíval ženy/ až do posledního dechu." Chystá se prý Listář 2. Snad nebudeme muset čekat dalších patnáct let.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.76

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   leden 2018

PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031