Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

20. 6. 2018
Rubrika: O psaní

Kouzlo nefunguje

Autor: Jaromír Slomek

12.02.2011 01:00

František Nepil (1929-1995) patřil v letech sovětské okupace ke spisovatelům povoleným, tolerovaným, ne však režimem protežovaným, hýčkaným, prezident Husák ho neprohlásil „národním umělcem" (ač by mu takový titul jistě náležel, protože byl širokými lidovými vrstvami čten i ctěn, pro svou nezaměnitelnou barvu hlasu a komicky lenivé tempo řeči možná ještě více poslouchán, zkrátka: byl oblíben), nestal se ani „zasloužilým umělcem", na to málo zdravil u vrbiček, byl bezpartijní a ke zločinnému režimu se nepřilísával. Našel si „úniková témata", vyjadřoval se vtipně, jaksi sousedsky důvěrně a lehce pobaveně o milých maličkostech, věděl, „jak se dělá chalupa", přál lidem „dobré a ještě lepší jitro", jeho pohled na svět byl vlídný, laskavý, optimistický. Pravda, někdy ve své bodrosti zašel nešťastně daleko, třeba když bezelstně přirovnal Antonína Zápotockého k T. G. Masarykovi: „Dělal prostě v modrém to, co pan prezident Osvoboditel, jenže ten nechodil do hospod, ten chodil po lánských hájovnách a po chalupách na buchty a cikorkovou kávu." Nikoli, žádné „prostě v modrém", Zápotocký byl darebák, zločinec podílející se na justičních vraždách politických oponentů KSČ (ale i na žalářování, mučení a věšení svých stranických soudruhů, například Rudolfa Slánského, jehož v den zatčení podle instrukcí přátelsky hostil ve své vile). Přirovnávat ho k Masarykovi je jen blbé. Málem jímavý portrét Zápotockého bohužel přináší Nepilova próza Chléb svůj v starostech jísti budeš..., zařazená do knihy Kněžnin prsten. Ta vyšla roku 1990, což znamená, že rukopis byl odevzdán do Středočeského nakladatelství a knihkupectví, ouvej, v jiné epoše, než ve které se mu dostalo knižní podoby.

Po své smrti František Nepil z literárního provozu nezmizel, jako autor pohádek snad ještě nějaký čas bude žít, i když i jeho, málo platné, nakonec potká osud většiny spisovatelů nikoli bez talentu, ve své době poměrně známých, za padesát či sto let však už spolehlivě nereeditovatelných. Jen ti opravdu velcí, výjimeční, času vzdorují. Mácha, Erben, Havlíček, Bezruč, Hašek, Čapkové, Vančura, Poláček, Seifert, Hrubín, Frynta... Kolik jich napočítáme? Ještě jeden tucet?

Že i Nepilův literární odkaz čeká zapomnění, bohužel potvrzuje právě vydaná knížka fejetonů a causerií Proč jsem nechodil na Alexandrovce (Pohledy zpátky). Nakladatelství XYZ přišlo nejen s těmito publicistickými výškrabky, nýbrž - v koprodukci s firmou Popron music & publishing - i s nahrávkou vybraných textů na dvou CD (v režii Roberta Tamchyny čte ke stylu jaksi nepřiléhavě Josef Somr). Černobílými ilustracemi knihu doprovodil a barevnou obálkou (ta se opakuje i na krabičce s kompaktními disky) opatřil Miroslav Barták. Je to všechno pěkné, a přece... kouzlo nefunguje.

Editorka Ivana Hutařová a Zdenka Nepilová píší v předmluvě: „V této knížce najdete fejetony, sloupky i povídky ze širokého časového období let 1946-1993, z nichž převážná většina nebyla dosud nikde publikována. Několik nejstarších prací přijaly tehdejší deníky a časopisy, například Lidová demokracie nebo Junák. Fejetony z let, kdy již byl František Nepil známý spisovatel, vznikaly často jako texty k rozhlasovým Dobrým jitrům, a tudíž jsou v této knížce uveřejněny poprvé."

Čteme tu jedenáct Nepilových juvenilií, chlapeckých textů z let 1946-1948, osm příspěvků mladého muže (1951-1959), třicet textů z let 60.-80., kdy se Nepilovo jméno postupně stávalo všeobecně známým, a nádavkem čtyři texty politopadové. Dostavují se rozpaky. Titulní fejeton Proč jsem nechodil na Alexandrovce se ve skutečnosti jmenoval (a též v knize se tak jmenuje) Proč nechodím v Měsíci přátelství na Alexandrovce, podle všeho byl publikován roku 1960 a není to kritika onoho monstrózního pěveckého tělesa, pouze rozmarná vzpomínka na rok 1951: vojáku základní služby Nepilovi tehdy nařídil „zástupce pro věci politické", aby pro Alexandrovce vyrobil rám na obraz. Rozkaz byl splněn, dar se předal - a autor té „březové zrůdy", nedobrovolný rámař, se ostýchá od té doby koncerty souboru navštěvovat, protože si myslí, „že by se na ten rám přece jen mohla zavést řeč". Ach tak.

Tato knížka patří ke zbytným. Kdyby byl hodný František Nepil naživu (10. února by mu bylo 82 let), snad by - v zaneprázdnění novým psaním - o její vydání vůbec neusiloval.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.56

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   červen 2018

PoÚtStČtSoNe
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930