Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

23. 10. 2018
Rubrika: O psaní

Jiný pohled

Autor: Jaromír Slomek

20.11.2010 01:00

Před týdnem tu byla řeč o vzpomínkové knížce herečky Jiřiny Švorcové, citována byla též bezděčně či rafinovaně (?) naivní slova o politických procesech z 50. let minulého století, zinscenovaných předvojem dělnické třídy, Komunistickou stranou Československa („Tak v prvé řadě jsme nikdo netušil, že ty procesy jsou vykonstruované"). Zarážející je tam slovo „nikdo", svědčící o lehkosti, s jakou se někdejší komunistická funkcionářka uchýlila k paušalizaci. Paní Švorcová ve svém ohlédnutí říká, že její generace se po válečných (přesněji snad protektorátních) zkušenostech jaksi logicky rozhodla pro komunismus, v 50. letech to bylo docela pěkné, budoval se nový, lepší svět, ona a její vrstevníci byli mladí, plní elánu, vše bylo přehledné, tady stály síly pokroku, tamhle reakce. Trochu to připomíná dialog Jonáše a dr. Matrace (1969). První se obrací na druhého s výčitkou, že v 50. letech, „když se deformoval socialismus", mlčel. Ten se brání: „Já nevěděl, že se něco deformovalo, já myslel, že to tak má bejt!" Také paní Švorcová myslela, „že to tak má bejt". Když jí a jejím soudruhům v roce 1956 Chruščov prozradil, že Stalin byl zločinec, vzali to na vědomí. A když padl Chruščov, oblíbili si Brežněva.

Ale nechme paní Švorcovou paní Švorcovou. Za tuto druhou připomínku stála její kniha pouze proto, že existují i jiné pohledy na hrůzy 50. let. Jeden z nich nabízejí memoáry sepsané člověkem starším o pouhé čtyři dny než jmenovaná herečka. Tedy vrstevníkem. Nakladatelství Academia vydalo Vlny vzpomínek Pavla Spunara, významného medievalisty, jehož jméno zná v tomto národě samozřejmě méně lidí než „ženu za pultem" (v zahraničí to však bude naopak, tam je Spunar znám v odborných kruzích, Švorcová v žádných). Dnes univerzitní profesor (před rokem 1989 ani docent - prostě proto, že si to komunističtí funkcionáři nepřáli), v jehož bibliografii najdeme tituly jako Soupis pramenů k literární činnosti M. Jana Husa a M. Jeronýma Pražského, Kultura středověku, Kultura českého středověku, Antika a česká kultura či Slovník latinských spisovatelů, maturoval v roce 1947 na reálném gymnáziu v Praze-Dejvicích, poté na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy studoval hudební vědu, pomocné vědy historické a dějiny výtvarného umění (tam zažil konec relativní svobody a počátek absolutní totality), pracoval v Památníku národního písemnictví, v Kabinetu filologické dokumentace, v Ústavu pro českou literaturu, v Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská a v Ústavu pro klasická studia AV ČR.

Nikdy nebyl členem té zločinecké organizace, pro kterou, jak se říká, stále bije srdce výše jmenované herečky. Má za sebou poctivou vědeckou kariéru, ztrpčovanou různými slouhy minulého režimu. Vzpomíná klidně, bez hořkosti, bez nenávisti. V normálních poměrech by byl třeba děkanem FF UK. Nestal se jím ani po roce 1989, kdy ze stínu hbitě vystoupili „osmašedesátníci" a bez rozpaků se přihlásili o funkce či, jak se dnes říká, posty. Slušný Pavel Spunar se nikdy nikam necpal.

Vzpomíná na rodiče a prarodiče, na studium (v únoru 1948 byl jedním z několika tisíc vysokoškoláků, kteří chtěli podpořit prezidenta Beneše a vypravili na Hrad, tam je však příslušníci SNB nepustili), učitele a spolužáky, kolegy z vědeckých pracovišť. Nesoudí, nekřičí, nepohrdá - třeba jako ve svých memoárech nekompromisní Václav Černý. Toho Spunar lapidárně porovnává s Mukařovským: „Mukařovský, avantgardní vědec a bázlivec, stál proti Černému, strážci (šaldovských) tradic a statečnému bojovníku za poválečnou republiku. Mukařovský záviděl Černému statečnost, Černý nemohl unést Mukařovského vědeckou převahu."

Při psaní se autor, jak říká, opíral o vzpomínky, jeho paměti „nic neověřují v dokumentech a jsou tak vystaveny chybám a nepřesnostem". To je pravda. „Roku 1953 nevysílala ještě žádná česká televize." Ba ne. „Teta Blažena přežila bombardování Londýna, a teprve asi roku 1942 také odjela do New Yorku. (...) Zapadla však mezi české emigranty a stýkala se s rodinou právníka Jana Löwenbacha, s Ferdinandem Peroutkou, Jiřím Voskovcem a Janem Werichem." Taky ne, s Peroutkou za války leda v Buchenwaldu. Ale to jsou drobnosti. Ve Vlnách vzpomínek jen pár kapek.       



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.44

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   říjen 2018

PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031