Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

22. 8. 2018
Rubrika: O psaní

J. Š. osobně

Autor: Jaromír Slomek

13.11.2010 01:00

Hereckých memoárů už existuje docela velká hromada, a přece vznikají další a další. Je to pořád dokola. Puzení k divadlu od dětství, recitace, studium herectví (nebo taky ne), podmanivá vůně líčidel, první angažmá, „prkna, která znamenají svět", režiséři vlídní i nevlídní, Hilar, Kvapil, Frejka, Krejča, Radok, Macháček..., ansámbl, intriky, lásky, rozchody, přátelství, vděk, nevděk, skvělé publikum, premiéry, „děkovačky", vysněné role, Maryša, Hamlet, Raněvská, Lear, Mastílková...

Reprodukční umělci bývají jen vzácně nadprůměrnými stylisty, většinou to o sobě vědí, a proto si často zjednávají žurnalisty, aby jejich vyprávění literárně učesali, ba leckdy nechávají všechno na nich: pouze odpovídají na „všetečné" otázky. Tak to udělala i Jiřina Švorcová (nar. 1928), představitelka umělecké mediokrity, jedna z početného zástupu hereček, jakých se po českých a moravských scénách procházely veletucty. Jména i výkony takových si obtížně vybavujeme v době jejich umělecké zralosti, natož v časech, kdy už nehrají. Jenže na Jiřinu Švorcovou hned tak nezapomeneme, neboť vedle herectví, jež vystudovala a jemuž se po léta profesionálně věnovala, měla ještě jednu vášeň: KSČ. Komunistická teorie i praxe jí učarovaly v mládí a líbí se jí i v seniu, byla organizovanou komunistkou za Gottwalda a všech těch pacholků, zdráhavě i za Dubčeka, plně za Husáka a Jakeše, politiku KSČ jako komunistická funkcionářka propagovala a prosazovala, ztělesňovala. "Ve straně" zůstala dodnes; teď už to naštěstí není důležité.

O tom všem - tedy o světě dramatických umělců i o svém politickém přesvědčení - vypravuje v pětisetstránkové (!) knize nazvané ne právě originálně Jiřina Švorcová osobně (jiní lidé sepsali knižní rozhovory pojmenované Milan Knížák osobně či Mirek Topolánek osobně). Nakladatelství XYZ ji vydalo s hojností fotografií, otázky kladl a odpovědi zpracoval žurnalista Miroslav Graclík, autor knih o zpěvačkách Bartošové, Gombitové, Rottrové, herečce Patrasové apod., dříve též sběratel autogramů („Mirkovi Graclíkovi Josef Somr", „Drahému panu Graclíkovi ze srdce věnuje Stella Zázvorková", „Mirkovi Radek Brzobohatý", „Mirkovi Jiřina Bohdalová" atd. - to vše dětinsky reprodukováno v knize o Jiřině Švorcové).

Tento knižní rozhovor je místy i objevný (Jan Werich se prý pokoušel odvolat podpis pod Antichartou, rychle se vymyslelo, že za ním pošlou Miloše Kopeckého, aby mu úmysl rozmluvil, což se stalo), ač často naivní - tu skutečně, tam chtěně („Říkalo se, že prý existovaly vládní prodejny. Snad ano, nevím, nikdy jsem v žádné nebyla...", „Nechápala jsem Pavla Kohouta a jeho proměnu a zdrhnutí od praporu. On byl náš vlajkonoš - košile modrá a srdce rudé", „Tak v prvé řadě jsme nikdo netušil, že ty procesy jsou vykonstruované"). Stará herečka, zdá se, mluví, jak jí zobák narost, v jazykové rovině se tu pravděpodobně nic nezapudrovává: „to byl hrozný průser", „kráva nad krávy", „z toho byl průser", „ať nekecá", „velký držkopád", „po roce 1968 jsem už jednou takhle do držky dostávala", „všechny tyhle průsery"... Čtenář si zvykne.     

Pan Graclík se na rozhovor nepřipravil důkladně, ptá se i na to, co si mohl docela pohodlně zjistit sám („Kteří známí herci na Vinohradech zůstali, když odešly hvězdy jako Rosůlková, Beneš, Medřická nebo Marvan?", „Ilja Racek ale v Ženě za pultem nehrál, že?"), a není právě silný v dějepise, takže zaznamená: „Měla jsem jednu kamarádku, starou dámu, která prošla koncentrákem Regensbrücken"; dotyčná osoba, chtěla jistě říct herečka, prošla Ravensbrückem, nebo ne? Když padnou slova o tom, že Pavla Kohouta kritizoval v 50. letech „nějaký brněnský kritik", tazatel diskrétně nenapoví, že to byl Jan Trefulka, neboť to sám netuší.

A přece je poučné číst příběh nepoučitelné Jiřiny Švorcové, kolegyněmi a kolegy nevkusně vykázané z Divadla na Vinohradech po 17. listopadu 1989 (publikum by ji nejspíše vypískalo samo), ženy, jež prý zažila „pád až na samé dno" (medailonek na obálce; to je nesmysl, dno přece vypadá jinak než velká vila na Ořechovce a kandidatura do Senátu) a jež říká v poslední větě svého vzpomínání: „Ničeho ve svém životě nelituji." Vida, alespoň někdo.             



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.12

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   srpen 2018

PoÚtStČtSoNe
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031