Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

20. 6. 2018
Rubrika: O psaní

Časy se mění

Autor: Jaromír Slomek

23.10.2010 01:00

Byl to Jan Neruda, kdo do oddílu Matičce v Knihách veršů (1868) napsal dojemné vyznání: „Proto mně draha tak/ milá má matička,/ že je tak malička,/ že je tak chudička.// A kdyby byla snad/ chudší než oblázek,/ přec bych ji v srdci svém/ choval co obrázek.// A kdyby byla snad/ svázána v uzlíčku,/ přec bych ji miloval/ tu drahou matičku." To zná každý.

Byl to Otokar Březina, kdo do sbírky Tajemné dálky (1895) napsal úžasně silné verše Moje matka: „Šla žitím matka má jak kajícnice smutná;/ den její neměl vůně, barev, květů, jasu:/ plod žití suchý jen, jenž jako popel chutná,/ bez osvěžení trhala ze stromu času.// Prach ostrý chudoby jí v tváři krásu šlehal/ a řezal do očí a v slzách zánět hasil,/ jak samum v závějích se v její cesty sléhal/ a ve svých vlnách umdlené jí sklenul asyl.// Pod tíží tmavých let svou nakláněla šíji,/ žeh práce žíravý jí z nervů svěžest leptal,/ smrt svoji líbala, a v těžké agonii/ ret její s úsměvem jen slova díků šeptal.// Na vlhký mramor chrámů klekávala v snění/ v hrobových vůních voskovic a před oltáři/ a vonných útěch déšť i vizi vykoupení/ v své duše kalich chytala jak rosnou záři." Atd. To zná taky každý.

A byl to Jaroslav Seifert, v jehož sbírce Maminka (1954) čteme stále sugestivní verše Maminčino zrcátko: „Zrcátko v zlatém oválu/ ztrácelo stříbro pomalu,/ až bylo nakonec slepé./ Půl života snad bezmála/ maminka se v něm česala./ Kdys ukazovalo lépe.// U okna visí na skobě,/ dívá se po mně, po tobě,/ proč by se neusmívalo?/ Maminka byla veselá/ a žádné vrásky neměla,/ a když, tak určitě málo.// A zpívává si nad mlýnkem/ valčíky, které s tatínkem/ tančila šťastná snad trochu./ Když vzpomíná si na mládí,/ letmo jen okem zavadí/ o jeho třpytivou plochu.// Odvíjejíc pak z hřebene/ truchlivou kořist plamene,/ v chomáček vlasy stočí./ Když pak jej hodí do dvířek,/ vidím na skráních vějířek/ a drobné vrásky kol očí.// Pak rám se zkroutil; jeho sklo/ nejdřív jen lehce naprasklo,/ plíseň v něm cizopasí./ Posléze prasklo vejpůlky/ a maminka své drdůlky/ pak v rozbitém česala si.// Čas utíká, je šedivá,/ už na sebe se nedívá/ a zvyká na samotu./ Když někdo klepe na dveře,/ přijde v klotové zástěře,/ v té černé zástěře z klotu.// Vcházím. Dnes nemám odvahu,/ nikdo nestojí na prahu,/ nikdo mi nestiskne dlaně./ A rozhlížím se zmateně,/ zrcadlo visí na stěně./ Pro slzy nevidím na ně." I to zná každý.

Tak psali o svých matkách velcí básníci. Jenže časy se mění. I Arnošt Lustig je velký básník, rozumí se nikoli autor veršů, nýbrž slovesný umělec, jenž má cit - jak psávají kritici - pro barvu, sílu a vůni slov. Co kdy udělal zbytečného či pošetilého, bude zapomenuto (letos to bylo třeba účinkování v Paroubkově předvolební putovní estrádě; že se k něčemu takovému propůjčili herci Krampol a Kraus, nepřekvapuje, že se propůjčil starý a nemocný Lustig, mrzí), zůstanou knihy, čas je spolehlivě protřídí. Nejnovějším dílem Arnošta Lustiga je rozhovor: letos na jaře a v létě odpovídal na otázky Karla Hvížďaly (Tachles, Lustig, česky tedy K věci, Lustigu; Mladá fronta, 167 stran, nezvykle žlutý papír, pro černé písmo z hlediska hygieny čtení ideální podklad). A tam, hle, odpověď na dotaz, má-li autor Démantů noci, Dity Saxové, Modlitby pro Kateřinu Horovitzovou atd. představu, pro koho vlastně píše: „Dřív jsem všechno psal pro jednu ženu, která to ani nečetla, a to byla moje máma. Ta se na to vysrala. Dnes nikoho takového nemám."

„Vysrala"? Je to vůbec možné? Na vedlejší stránce Lustig říká: „Myslím, že je to instinkt, který každému autorovi říká: šlo by to napsat líp." Kupodivu právě v pasáži o matce-čtenářce ho instinkt zradil. Snad tu nevídanou hrubost spisovatel pronesl s potměšilým úsměvem. Uculil se a spiklenecky zamrkal, jako když přátelům říká škádlivě „ty bejku"? Chtěl svoje vyprávění „okořenit", bránil se sentimentu? Možná. Ale jak potom mohl zkušený žurnalista Hvížďala to slovo přenést ze zvukového záznamu na papír a v textu ho ponechat? Od vysloveného k napsanému je zvláště v tomto případě hodně daleko. Takto vulgárně se z velkých (ale snad ani z malých) českých literátů nevyjádřil o vlastní matce nikdo. Smutný primát na konci dlouhé a ne marné literární dráhy.     



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  7.54

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   červen 2018

PoÚtStČtSoNe
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930