Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

23. 4. 2018
Rubrika: O politice

Paroubek z Libně

Autor: Jaromír Slomek

25.09.2010 01:00

Po květnových volbách se ctibažný Jiří Paroubek ocitl v nepředpokládaném politickém ústraní, mimo „reflektory"; byl předsedou velké strany, z vlastního rozhodnutí jím není (tedy: myslíme si, že jím není, avšak na 100 procent si tím jisti být nemůžeme, protože internetové stránky nazvané www.paroubek.cz charakterizuje vyhledávač Google stále ještě jako „oficiální stránky předsedy ČSSD", alespoň v pátek 24. září večer tomu tak bylo), chtěl, hodně chtěl být opět předsedou vlády, z rozhodnutí lidu však pracoviště ve Strakově akademii nemá. Na starobní důchod je ještě mladý (58), na biologickou reprodukci, k níž se odhodlal s druhou manželkou, mladší, štíhlejší a blonďatější, než byla ta první, je naopak už docela starý. Pozor, to už je osobní, intimní sféra, co je nám po ní, nechme ji být.

Co má takový člověk, včerejší vůdce, lídr, dnes tedy nevůdce, nelídr, dělat? Pracovat jako řadový poslanec, zastupovat své voliče z Ústeckého kraje, hájit jejich zájmy (tak se to přece říká)? Samozřejmě. Jako řadový poslanec se má také řadově chovat, nebýt nápadný, nevyčnívat? Těžká věc. Jiří Paroubek na rozdíl od „anonymních" poslanců a senátorů pečuje o svůj, ach, mediální obraz. Neodmítá žádosti o interview. Píše memoáry. Přesněji: mluví o tom, že píše memoáry. V nich jistě zaznamená, „jak to všechno bylo". Proč ne. Jistě o sobě bude psát pěkně. To je lidské. Jeho stopu v moderních dějinách tohoto národa nicméně spíše než on zhodnotí politologové, historici. Už se tak průběžně děje. Nakonec zůstane jen jméno. Ne v čítankách, ani ne ve všech učebnicích, nikoli na smaltovaných cedulích nesoucích názvy ulic a náměstí. Jen ve speciálních historiografických pracích zabývajících se bizarnostmi české politiky („politické scény", jak rádi píší žurnalisté) na počátku 21. století.

Je to málo? Pro Jiřího Paroubka možná ano. Vždyť už se docela vážně mluvilo o tom, že snad bude příštím prezidentem (to by znamenalo i portrét na známkách...). A zatím - obyčejný poslanec. Co není, může být? V tomto případě asi ne. Jiří Paroubek však nemusí věšet hlavu, jeho jméno shodou čistě náhodnou žije od 20. let minulého století v jednom velkém literárním díle. Jiří Paroubek už tu nebude, nikdo z nás už tu nebude - a to jméno (nejen ono!) bude stále bavit čtenáře, české, slovenské, vůbec slovanské, anglické, německé, francouzské, španělské, japonské atd. Z toho románu, stále čteného, stále i v překladech vydávaného, jméno Paroubek nikdo nikdy neodstraní. Ale dost řečí, teď už musí přijít citace. Je v ní i ponaučení. Nuže:               

„Kdo čím zachází, tím schází," řekl Švejk (...). „Já jsem znal nějakýho kořalečníka Paroubka v Libni. Jednou se mu tam opil nějakej dráteník jalovcovou a začal nadávat, že je to slabý, že do toho leje vodu, že kdyby drátoval sto let a za celej vejdělek si koupil samou jalovcovou a vypil ji najednou, že by moh ještě chodit po provaze a nosit ho, Paroubka, v náručí. Potom ještě řek Paroubkovi, že je huncút a šaščínská bestie, tak ho milej Paroubek chyt, votlouk mu jeho pastě na myši a dráty vo hlavu a vyhodil ho ven a mlátil ho po ulici tyčí na stahování rolety až dolů na Invalidovnu a hnal ho, jak byl zdivočelej, přes Invalidovnu v Karlíně až nahoru na Žižkov, odtud přes Židovský pece do Malešic, kde vo něj konečně tyč přerazil, takže se moh vrátit nazpátek do Libně. Jó, ale v tom rozčílení zapomněl na to, že má ještě asi to všechno obecenstvo v kořalně, že si tam asi budou ti syčani sami hospodařit. A taky se vo tom přesvědčil, když konečně se zas dostal do svý kořalny. U kořalny bylo napolovic stažený roló, u kterého stáli dva policajti, taky silně nabraný, když dělali vevnitř pořádek. Do polovic všechno vypitý, na ulici prázdnej soudek vod rumu a pod pultama našel Paroubek dva vožralý chlapy, kteří byli přehlédnutý policajty a kteří, když je vytáhl, chtěli mu platit po dvou krejcařích, víc prej žitný nevypili. Tak se trestá přenáhlenost. To máš jako na vojně. Napřed nepřítele porazíme a potom pořád za ním a nakonec nestačíme sami utíkat."   



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.27

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   duben 2018

PoÚtStČtSoNe
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
30