Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

23. 10. 2018
Rubrika: O psaní

Bohatýr

Autor: Jaromír Slomek

14.08.2010 01:00

„Kdo jsi?/ Odkud jdeš?/ A kam?// Ticho se slovem kosí./ Nedoženeš ale, nikdy nedoženeš/ rejnoky oceán.// Kdo jsi?/ Odkud jdeš?/ A kam?// Žebrák se nedoprosí./ Tisíckrát na kost ohryzaná lež/ zbude jen mošničkám." Atd. Děti, honem, kdo to napsal? Nikdo neví? Přece Oldřich Mikulášek (1910-1985), přerovský rodák a jeden ze symbolů literárního Brna, báseň se jmenuje Panu Gauguinovi a autor ji zařadil do sbírky Čejčí pláč (1984). Teď ji čteme hned ve dvou výborech z Mikuláškovy poezie, vydaných ke stému výročí básníkova narození. V prvním, nazvaném Ztracený v poezii, má 34 veršů, ve druhém, jehož titul je také citátový, A verš slova namlouvá si..., dokonce 35. Slov však napočítáme v obou stejně. První výbor připravil a komentoval Jiří Opelík, druhý Zdeněk Drahoš. Oba byly uspořádány z lásky a oba vyšly v Brně, ten v Hostu, onen ve Vakátu.

Kdo si oblíbil Mikuláškovu poezii, už to všechno dávno zná, samozřejmě až na některé fotografie, texty Mikuláškových přátel a rozličné dokumenty. A přece si rád dopřeje luxus opakování, i když to přes sebevětší snahu nemůže byt četba tak dychtivá a vzrušující jako v 80. letech, kdy po dekádě zákazů bylo nemocnému básníkovi dovoleno opět zveřejňovat lyriku (velkolepý návrat se tehdy odehrál v plné zbroji). Je však docela možné, že dnešní čtenáři ve věku mezi dvaceti a třiceti, Mikuláška teprve si objevující, budou jeho verši při prvním setkání také mocně vzrušeni. Mikuláškovi se povedlo - teď už to víme jistě - pokořit čas, přežít ve svém díle dobu vyměřenou k životu. V epoše, kdy houf čtenářů poezie notně prořídl, zní hlas tohoto barda stále silně, osobitý básnický jazyk neztratil svěžest, ani jednotlivá slova v nejmenším neprozrazují dobu tvorby. Příkladem budiž báseň Poezie, přítomná opět v obou výborech (tentokrát se počet veršů shoduje, jen jednou má Drahoš tečku tam, kde Opelík čárku, a čárku na třech místech, kde se Opelík obešel bez interpunkce, navíc píše „v Tobě", zatímco Opelík „v tobě", ale nechme toho): „Noci se dlouží, dnové krátí/ jako knot.// Odlétlo léto,/ odbzučela včela,/ réva zoutlela v svou číš./ Vybledlé nebe ptáci křižují/ a růže ztrácí nach.// Sil jsem, ach, sil jsem/ proso na souvrati -/ a nebudu je žíti./ Nebudu zpívat podle not.// Ty ze slunce celá,/ paprsky vlasů svých zlatničíš,/ ó poezie!/ A já jen v sypkém písku rýžuji/ i tichnu ve strunách/ pavoučky upředených nití.// Vzdálený sobě, sobě blíž,/ nikdy, ach, nikdy nebudu se míti,/ ztracený navždy již/ v tobě,/ ó poezie,/ jak v hromadném hrobě,/ na kterém kdosi/ zase proso sije.// A nebude je žíti."

Mikuláškovy texty nebásnické už tak nadčasové nejsou, například úvaha O básnickém poslání a řemesle, Drahošem zařazená mezi verše (v Mikuláškově knize Svlékání hadů se však jmenuje O básnickém poslání i řemesle; proč původní spojku nahradil editor jinou, čtenářům neprozrazuje), má, málo platné, dikci let padesátých až šedesátých, prostě nemohla být napsána před únorem 1948, ale ani po srpnu 1968, pouze někdy v tomto dvacetiletí: „(...) Básník dnes není velekněz, nýbrž občan, který zve ve své básni ostatní občany k společnému zápasu, neboť sám zápasí a nechce snad ostatní obci ve verších ukazovat jen svaly. Považuje-li život za věčné drama, považuje za drama a za dramatický zápas i samo básnění, a zápasiště hledá v konfliktnosti života, nikoli na kazatelnách a obvazištích. V neustálém sváru čestného a rovného postoje k světu (a dnes k ohroženému světu), jak se mu jeví a jak by jej chtěl mít, prochází básník bolestmi a radostmi, zoufalstvím i nadějemi, nalézá život v jeho setkání s protichůdnými a nepřátelskými silami, uprostřed něhož stojí v palbě elektrických výbojů. Spáleniny jsou jeho kořist. (...)" Inu ano, Svlékání hadů vyšlo roku 1963. Čtvercový formát, plátěná vazba, Paderlíkovy ilustrace, Hlavsova typografická úprava, 79 stran. „Cena vázaného výtisku 18 Kčs, s mikrodeskou 26 Kčs." Už je to dávno.

Co zůstává? Je toho dost, třeba Úřek, líbezná miniatura z Druhých obrázků (1986), do dvou letních výborů nepojatá: „Já vím,// že se to nemá říkat -/ ale smlčet.// Jenomže dneska/ trochu slavím -/ a to mluví i kat,// obecní blázen, blb a skrček./ Bože, proč je jak na zlost tak hezká!/ Smutek mně nevynesla./ Jen spaní se snem tmavým."

Kdybychom neznali básnický rukopis Oldřicha Mikuláška, usvědčující ho z autorství, a museli hádat, kdy byly tyto verše napsány, snad bychom nakonec opatrně řekli, že... ve dvacátém století. Nebo včera?



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.96

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   říjen 2018

PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031